Letos na podzim vydává Nakladatelství JOTA a B4U Publishing unikátní knihu s názvem České dějiny, která nemá v České republice konkurenci. Výpravnou historii českých zemí napsal renomovaný autor a historik prof. PhDr. Petr Čornej, CSc. Její luxusní dárkové balení nabízí neotřelý pohled na českou historii v politických i kulturních souvislostech. Všechna fakta a události jsou přehledně rozděleny do sedmdesáti šesti kapitol v celkem šesti dějinných celcích. Kromě mimořádně bohaté obrazové přílohy čítající přes 400 fotografi í a dokumentů najdete v dárkovém boxu 34 stěžejních historických dokumentů. V souvislosti s publikací České dějiny jsme položili několik otázek jejímu autorovi. Pojďte přečíst, co nám Petr Čornej o své knize i o sobě prozradil.Jak byste představil knihu České dějiny těm, kdo o ní zatím vůbec nic nevědí?
To není snadná otázka. Nejlepší by bylo, aby si případný zájemce knihu osahal a prohlédl přímo v knihkupectví. Stejný důraz jako na sdělný a přístupný text jsem kladl na obrazovou dokumentaci, která tvoří nedílnou součást publikace. Ale asi jako první padnou každému do oka věrné fotokopie stěžejních historických dokumentů. V tomto propojení tří složek spočívá podle mého soudu hlavní novum knížky.
Nakladatelství JOTA a B4U Publishing, které titul vydávají, uvádějí, že vaše kniha poskytuje nový pohled na české dějiny v politických souvislostech. Znamená to, že vysvětlujete čtenářům, jaký dopad měla některá rozhodnutí na další vývoj v českých zemích?
Tady musím vaši otázku doplnit a zpřesnit. Nesleduji pouze české dějiny politických, ale také v širších civilizačních a kulturních souvislostech, tedy tak, jak jsem zvyklý je vykládat vysokoškolským posluchačům. Právě civilizační proměny jsou podle mého mínění nejzajímavějším a asi nejdůležitějším historickým problémem. Pochopitelně, že v případě uzlových dějinných bodů či klíčových momentů jsem se musel alespoň stručně dotknout jejich důsledků pro budoucnost. Záměrně však nekomentuji různé varianty, které se neprosadily. Ty ochotně ponechávám odborníkům na takzvané virtuální dějiny.
Jak vznikl nápad přiložit k Českým dějinám 34 význačných dokumentů s klíčovým významem pro český stát?
Přiznávám, že nepochází z mé hlavy. Přišel s ním pan Oldřich Růžička z nakladatelství B4U Publishing. Inspirovala ho podobná, i když obsahově a výtvarně poněkud jinak řešená publikace o anglických dějinách.
Který historický okamžik českých dějin osobně považujete za největší omyl nebo za omyl s největšími následky?
Neformuloval bych otázku zrovna v této podobě. Je obtížné mluvit o dějinných omylech, neboť každá událost, i tragická, je součinem a zároveň vyústěním několika příčin. Raději mluvím o osudových, převratných či smutných momentech. Ale to je můj osobní pohled, podmíněný mým bádáním, mými zkušenostmi a mým hodnotovým světem. Mně i mnoha mým generačním vrstevníkům samozřejmě nejvíce zasáhl do života srpen 1968 a následné období normalizace, které zhatilo předchozí naděje. Můj život by se jistě vyvíjel jinak. Jenže historie nezná kdyby...
Co je podle vašeho názoru v současnosti největším celospolečenským problémem?
Nejhorší je opětovná propast mezi názory a postoji většiny obyvatel, kterým chybí odvaha otevřeně se postavit proti nepravostem, a vládní garniturou, domnívající se, že jí volební výsledky daly mandát k autokratickému postupu, a zapomínající, že skutečná demokracie je neustálý dialog a hledání konsensu.
Čemu se věnujete, když nepracujete?
Nejraději chodím po horách, ale v poslední době jsem své toulky kvůli zdravotním problémům musel omezit. Kdysi jsem rád chodil i na fotbal, ovšem atmosféra na stadionech má daleko do časů mého mládí, navíc jsem byl zvyklý dívat se na špičkové hráče, ale ti dnes působí převážně v zahraničí. Samozřejmě čtu, výběrově sleduji zajímavé filmy, hodně času jsem trávil se psem, který mi nedávno umřel. Jinak moje pracovní výkonnost už není taková jako dřív, tělo i oči se stále častěji bouří proti přepínání.
Jaký žánr rád čtete, když zrovna nesbíráte materiál pro další studii či knihu? Kdo je váš oblíbený autor?
Čtu rád současnou českou prózu, třeba Petra Šabacha, Miloše Urbana, Jaroslava Rudiše, výběrově také Michala Viewegha, proti němuž má literární kritika ne vždy opodstatněné výhrady. Problémem všech těchto autorů je však očividná umělecká nevyrovnanost, důsledek tlaku nakladatelství, aby každý rok vydali jednu knížku. Takový nápor bez újmy na kvalitě nevydrží nikdo. Často se vracím ke Kunderovi, Hrabalovi, Škvoreckému, k neprávem zapomínanému Fuksovi, ale také k Poláčkovi a Haškovi. Relaxuji u klasických detektivek, na nichž si bystřím úsudek a pramennou kritiku. Obvykle poznám, kdo je vrah.
Jak vypadá váš obvyklý pracovní den?
Celý život vstávám mezi půl sedmou a sedmou. Když nejdu učit, píšu od osmi hodin do jedné, potom se naobědvám a padne na mě útlum. Odpoledne bádám, čtu nebo rediguji, navečer se vydávám na procházku. Když nejsem unavený, ještě čtu nebo opravuji a posuzuji studentské práce či smolím lektorské posudky pro nakladatelství, vysoké školy a vědecké ústavy. Mým odpočinkovým dnem je sobota. O prázdninách se snažím psát minimálně, hlava se musí náležitě pročistit. Sportovní aktivity pak prokládám četbou titulů, na něž ve školním roce není čas.
Děkujeme mnohokrát za vaše odpovědi i za váš čas. Na závěr vám ponecháme prostor, pokud byste chtěl něco vzkázat čtenářům časopisu KNIHCENTRUM revue...
Lidé, čtěte knihy! Četba vás kultivuje, obohacuje vaše vyjadřovací schopnosti, rozšiřuje váš kulturní obzor a přispívá ke kritickému myšlení, které je nejlepší pojistkou proti podvodníkům a manipulátorům všeho druhu.
Jana Šegonová
