V roce 1904 vydal jezuitský generál Luis Martin varování před novou herezí při výkladu Bible, kterou nazývá „historická metoda“. Tento postoj záhy potvrdily nejvyšší církevní autority. O téměř devadesát let později Papežská biblická komise vydává dokument, ve kterém se konstatuje, že historickokritická metoda musí být považována za samotný základ veškeré vědecké exegeze v církvi. Jak došlo k tak radikální změně názoru během devadesáti let? Jaké byly peripetie zápasu o vědecký a kritický výklad Bible v katolické církvi? To jsou některé z otázek, na které se tato práce pokouší formulovat odpověď. Významným přínosem je integrování české katolické exegeze, která v té době měla přinejmenším čtyři vynikající představitele světové úrovně, do příběhu progresivní katolické exegeze té doby. Téma dějin zápasu katolické biblické vědy o přijetí náročných vědeckých kritérií umožňuje otevřít celou řadu dalších otázek: vztah církve a moderní doby, svobody teologické a exegetické práce, způsob výkonu učitelského úřadu církve, vznik a výklad církevních dokumentů, otázku cenzury a autocenzury v církvi, ohrožení vlastní osobní víry vědeckým bádáním či otázku následků ignorování a popírání reálně existujících problémů.