Kniha se věnuje mezioborovému tématu omezení vlastnického práva ve prospěch ochrany životního prostředí. Autor nejprve komplexně pojednává obecná teoretická a ústavněprávní východiska zásahů do vlastnického práva, následně rozebírá jednotlivé instituty, jimiž je vlastnické právo k pozemkům omezováno z důvodu ochrany životního prostředí. Jedná se o některé nástroje upravené stavebním zákonem – územní plánování, územní opatření, rozhodování o využití území – a o vyvlastnění. V návaznosti na uvedené průřezové nástroje ochrany životního prostředí autor věnuje pozornost institutům upraveným složkovými zákony práva životního prostředí – zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu, vodním zákonem, zákonem o ochraně přírody a krajiny, lesním zákonem, zákonem o myslivosti, zákonem o rybářství, lázeňským zákonem a zákonem o státní památkové péči –, jež omezují vlastnické právo k pozemkům. Autor se zabývá rovněž procesními aspekty omezení vlastnického práva, tj. zapojením dotčených vlastníků do procesu přijímání právních aktů, jimiž se zasahuje do vlastnického práva k pozemkům, a možností soudního přezkumu těchto aktů. Zvláštní pozornost věnuje právnímu postavení nájemce a zástavního věřitele, které je odvozeno od vlastnického práva, a ochranou těchto subjektů před negativními dopady omezení vlastnického práva do jejich právní sféry Výklad je doplněn odkazy na relevantní judikaturu českých soudů a Evropského soudu pro lidská práva. Tato judikatura je současně v mnoha případech podrobena kritické analýze.
Kniha je určena odborníkům nejen z řad široké právnické veřejnosti (soudcům, advokátům, podnikovým právníkům, úředníkům ve veřejné správě, vysokoškolským pedagogům a studentům), ale i z jiných vědních oborů, jejichž činnost se dotýká ochrany životního prostředí, rovněž členům ekologických organizací a spolků. Své čtenáře nepochybně najde i v řadách vlastníků a nájemců pozemků, kterým srozumitelným způsobem přiblíží problematiku zásahů do vlastnického práva a současně jim poskytne návod, jak argumentovat v případě uplatňování nároku na náhradu způsobené újmy u příslušného orgánu.
