Jak se stalo, že se z nadšených stoupenců reforem Pražského jara 1968 a „socialismu s lidskou tváří“ stali poslušní stoupenci normalizace, která nastoupila po srpnové invazi pěti armád? Kdo byli hlavní nositelé normalizace a jak přiměli rozjitřenou společnost, aby se „ukáznila“ a projevovala podporu komunistické straně? A jakou roli v tom sehrála Československá televize, která v době Pražského jara reformy poháněla?
„Po roce 1968 si komunistická strana začala s televizí intimní, leč tendenční milostný poměr,“ píše Paulina Bren, „a prvotním prostředkem komunikace s diváky se stala mýdlová opera v podobě televizních seriálů o soudobém běžném životě.“ A právě o proměně lidí prostřednictvím televizních seriálů pojednává Zelinář a jeho televize. Přeložila Petruška Šustrová. Vychází v edici Šťastné zítřky.
