Ctnosti jako uměřenost a pokora, velkomyslnost a odvaha, čistota a spravedlnost, víra a milosrdná láska byly už dávno vyhnány ze světa umění i z úvah o umění do exilu nepaměti; nejdřív osvícenským rozumem, pak romantickou citovostí a rozervaností a nakonec i věcnou utilitární modernou. Opakování, navyklý způsob a obyčej jsou dnes v obecném povědomí nudné a esteticky neatraktivní. A přece největší evropské umění - Giotto, Dante nebo Shakespeare - bylo výrazem i obrazem mravních a náboženských ctností, těchto "druhých přirozeností", nabytých, ne vrozených, nerozumových, ale ne nerozumných.

Kniha je výzvou současným podobám filosofické estetiky a kritiky. Ukazuje svěžest a plodnost tradičních přístupů pramenících z Aristotelovy Poetiky, Etiky a Rétoriky a ze spojení teorie umění s klasickou morální filosofií a s uměním povahokresby. Pečlivě dokládá, že Dante i Shakespeare čerpali z tohoto pramene. Klade si otázku, jaké zásady sledovalo největší evropské umění, když zobrazovalo mravní krásu nebo ošklivost, proč probouzelo radost, k čemu nás umění v životě vybízí a vede a hlavně, jak můžeme jeho prostřednictvím dosáhnout vlastní katarze - očištění.