Poprvé jsem větu Měj ráda sama sebe slyšela v Německu, kam jsem v devatenácti letech odešla jako jedna z prvních holek Východního bloku. Mám pocit, že jsem si ji vysvětlovala jako něco negativního, sobeckého, a nedokázala jsem vidět souvislosti a následky, které nezdravý vztah k sobě samé přináší. Vždy pro mě bylo velmi důležité, abych své okolí nezklamala, aby mě ostatní vnímali jako hodnou, chytrou, pilnou. Proč? Asi jsem chtěla, aby mě lidi, nejen ti blízcí, měli rádi. A tak jsem se pořád snažila. Když jsem se začala věnovat fotografii, měla jsem možnost poznat spoustu zajímavých lidí. Uvědomila jsem si, jak nová setkání formují moje dosavadní názory. A že fotografie může mít terapeutický účinek. Po seznámení s Janou Drexlerovou z organizace Mammahelp a pod vlivem knihy Zygmunta Baumana Umění života jsem se rozhodla, že chci zkušenost s terapeutickou formou fotografie zprostředkovat i jiným ženám a tím i sobě znovu připomenout téma lásky k sobě samé.
Dita Pepe