Každá společnost má své vidění světa, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale vnímat jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se jeho nositel zrodil, v němž žil a zemřel.