Kniha se zabývá kulturní tradicí, která tvořila základ výkonu vlády na
územích kontrolovaných českým králem a římským císařem Karlem IV.
Předmětem analýzy se staly hlavní královské rezidence v Čechách, rezidenční
komplexy v Laufu v Horní Falci, v Mylau ve Fojtlandsku, na
Ojvíně v Žitavsku a v Tangermünde v Braniborsku. Cílem práce je jejich
zařazení do panovníkovy politické koncepce jako aktivního nástroje
propagandy při tvorbě zemské domény a zařazení do středoevropských
dějin architektury vůbec. Rezidenční architektura tvořila pevný rámec
pro tematizaci zemských symbolů, a tudíž dynastické ideje, a lze ji považovat
za raného svědka pozvolné transformace pevnostní architektury
v architekturu „státotvornou“.
Monografie je příspěvkem ke studiu karlovské profánní architektury,
která se při zpětném pohledu dá zasadit do kontextu analýzy identitotvorné
koncepce vlády, která vedla k selektivnímu propojení existující
tradice se specifickými mocenskými ambicemi a formovala celý prostor
České koruny.