Soubor povídek Thomase Bernharda (1931-1989) nastoluje všechna ústřední témata a postupy jeho tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce.
Právě v povídkách se ještě průzračněji odhaluje zvláštní litanický charakter Bernhardova vyprávění, v němž rytmus řeči zpochybňuje každou ustálenou myšlenku a každou tezi mění ve svůj protiklad.
Autor tak navazuje na nejlepší evropskou tradici tohoto literárního žánru: jen málokterý vypravěč do káže stylistickou vypjatostí a hloubkou promluvy vyjádřit nepřímo existenční tragiku a zároveň komičnost postav, které zobrazuje.
Bernhardovy povídky se svým významem řadí k jeho velkým románům, stejně jako celé jeho dílo patří k vrcholům světové prózy 20. století.