Alchymie a alchymisté neměli v dějinách zrovna nejlepší pověst. Svůj díl má na tom jistě senzační literatura líčící alchymisty jako šarlatány a podvodníky a jejich pokusy jako pavědu. Přesto alchymisté přispěli k sumě vědeckého poznání, i když kámen mudrců nebo přeměnu obyčejného kovu ve zlato žádný z nich nedokázal. Při svých pokusech využívali znalosti a postupy známé i ze seriózního vědeckého bádání. Znali kovy a ovládali metalurgické postupy, pracovali s kyselinami a využívali metody jako destilaci nebo sublimaci.
Přestože byli v trvalé nepřízni církve, která je podezírala ze satanistických praktik a čarodějnictví, alchymií se vážně zabývali i tak respektovaní vědci jako například Isaac Newton. Alchymií se dokonce zabývaly i ženy, tvrdí se to například o manželce císaře Zikmunda, Barboře Celské. Rájem alchymistů a umělců se v 17. století stal pražský dvůr císaře Rudolfa II. Císař do Prahy natrvalo přesunul své sídlo v roce 1583 a podle zlých jazyků té doby měl "zájem jen o čarodějníky, alchymisty, kabalisty a jim podobné".
Alchymistou na císařském dvoře je i Giovanni da Ponte, otec dívky Fiorelly, kterou jsme poznali již v Bratrstvu křišťálu, předcházejícím dílu historické detektivní série.
Po vraždě jednoho z alchymistů se i on ocitne v nebezpečí. Inkvizitor, který zločin vyšetřuje, považuje alchymisty za pomocníky ďábla a podezřelým je pro něj každý z nich. V situaci, kdy je Giovanni držen inkvizicí v hradní laboratoři a nesmí se nikam hnout, už mu může pomoci jenom jeho bystrá dcera. Fiorella se dá okamžitě do vyšetřování. I tentokrát na to není sama. Její dva přátelé, platnéřský učeň Lukáš a žák Martin, také nevěří, že vražda je ďáblovým dílem. Krok po krůčku odhalují tři přátelé v uličkách středověké Prahy pravděpodobný průběh zločinu a totožnost vraha. Stopa tentokrát vede až na Pražský Hrad, na císařský dvůr.