Vzpoura proti modernímu světu je jedním z opomíjených, ale i velice kontroverzních literárních milníků 20. století. Rozvádí zdrcující kritiku moderního Západu, založeného na konzumu a sekularismu, masové konformitě a průměrnosti, jež staví do kontrastu s aristokratickým heroismem a náboženským rozjímáním. Ideál společnosti vidí v nadčasové Tradici duchovních proudů předmoderního světa, kdy božské a numinózní ještě bylo součástí lidského života. Autorem Vzpoury je italský baron Julius Evola (1898–1974). Krátce a intenzivně koketoval s dadaismem a filosofickým idealismem, aby se následně obrátil k studiu hermetismu a esoterismu. Po obeznámení se s dílem Reného Guénona přijal stěžejní ideje jeho integrálního tradicionalismu. Vstoupil do polemik s fašistickým režimem, doufaje, že se mu jej podaří naklonit své vizi. Po válce byl obvinění z obhajoby fašismu zbaven a do konce života se těšil pověsti vůdčího literáta na poli duchovní vědy. Evola v tomto svém opus magnum překonává dobový historicismus a tvrdí, že prostřednictvím profánního Západu dochází k pádu lidstva z bytostí „stvořených na obraz Boží“ na bezduché roboty. Ve svém monumentálním veledíle Vzpoura proti modernímu světu představuje svou vizi metafyziky dějin.