Předložená studie se snaží o interpretaci patrně nejobtížnější myšlenky Nietzscheho filosofie – myšlenky věčného návratu téhož. Práce usiluje na třech historicky stanovitelných pasážích z Nietzscheho veřejných i soukromých spisů o filosofickou tematizaci na základě metody hermeneutické fenomenologie. „Věčný návrat téhož“ se tak ukazuje být základním ontologickým principem, který představuje Nietzscheho odpověď na základní otázku metafyziky: „co je jsoucno jakožto jsoucí?“ Jakožto významové určení pojmu „bytí“ je myšlenka „věčného návratu téhož“ dále interpretována z hlediska vnitřní provázanosti bytí, času a člověka. Proto se obsáhle zohledňují konkrétní typy lidských nálad, jež mají funkci zpřístupňující zkušenosti s fenoménem „věčného návratu téhož“.