Fotbalové deníky napsal Jiří Hájíček, který poutavě a zábavnou formou vypráví o jednom obyčejném muži s jeho obyčejnými starostmi a radostmi. Na první letmý pohled to působí, že boj o první příčku se v knize Fotbalové deníky vztahuje pouze ke sportu. Ale ke sportovní terminologii se brzy přidruží i ta partnerská, převezme nenápadně vedení a vtáhne čtenáře do děje.
Hlavním hrdinou je čtyčicátník Honza, chlap, jakých jsou statisíce. Ničím zvláštním se nevyznačuje. Má sklony k tloušťce a ze všeho nejvíc ho baví fotbal. A protože se blíží mistrovství ve fotbale, tak touto událstí doslova a do písmene žije.
Právě kvůli své vášni pro fotbal Honza neváhá a koupí si nové auto.
Proč? 
No přece proto, aby spolu s kamarádem mohl jet na mistrovství do Německa a pořádně si to tam užít.
Tady ovšem trochu narazí, protože jeho manželka se s jeho fotbalovým nadšením vůbec neztotožňuje a navíc jim na ten rok nevyšla plánovaná rodinná dovolená. Když se Honzovi do života nečekaně vloží ještě mladá a krásná dívka, ze které se vyklube jeho nevlastní sestra, je jasné, že mají čtenáři o zábavu postaráno. Pro dokreslení si přečtěte úryvek z Fotbalových deníků.


Úryvek:
 

Na náměstí v České Lípě protáhli těch několik místních butiků a taky obchůdek s prádlem, s dámským i pánským, a když se vraceli k autu, nesli tři tašky.  Simona se chtěla co nejdřív převléct, a tak našli restauraci, kde zašla okamžitě na toaletu. Když se vracela, měla na sobě letní šaty nad kolena, bílé, s pestrými, velkými květy. Starou červenou sukni a prádlo nacpala do papírové tašky z butyku. Vykračovala si ke stolu jako manekýna a schválně co nejvíc kroutila zadkem. Honza ji pobaveně sledoval.
„Jsou krásný, Honzo, moc děkuju!“ řekla, ale trochu se zamračila. „Nevypadám teď jako nějaká hodná poslušná holčička?“
„A nejsi snad?“
„Škoda, žes mě nezažil před třema rokama,“ zasmála se, „nosila jsem dredy. Předtím afro účes, matka ze mě nemohla.“
„Jsem rád, že z nich máš radost. Radka si kupuje oblečení sama. Někdy si říkám, k čemu mě vlastně potřebuje,“ říkal Honza a zamyšleně si prohlížel Simonu v nových šatech od hlavy k patě, „vydělává víc než já, co chce, to si koupí sama, všechno si dokáže zařídit...“
„Máš u sebe její fotku?“ zeptala se Simona, už seděla u stolu a dopíjela džus. Honza vyndal z peněženky malou barevnou fotografii.
„Jé, nevypadá trochu přísně?“
„Je auditorka, tak asi musí,“ zasmál se Honza
„To dělají ty brejle. Sluší jí to,“ uznale pokývala hlavou Simona.
„Teď nosí delší vlasy. A taky odstín trochu jinej.
Simona dlouho držela v prstech tu malou fotku, číšník mezitím přinesl účet a z venku otevřenými dveřmi šel dovnitř příliv teplého červnového vzduchu.
„Chceš zejtra vážně na ten zámek?“
„Chci,“ přikývla.
„A co Krkonoše?
„Jestli by ti nevadilo, zdržet se ještě den …“
„Dobře, zůstanem tady. Ale dneska jdu jenom do hotelu, rozumíš. Pokoj s koupelnou a záchodem a hlavně s televizí! Večer hraje Španělsko…“
Podchodem z náměstí došli k betonovému areálu, jasně fialové, zelené a žluté grafiti jim zdobily cestu, ale ani pestré barvy nedokázaly přehlušit podivný smutek neslyšně dunící nad betonem, kterým prorůstala tráva. Kovové prosklené dveře byly olepené zbytky stržených plakátů. Jedna cedulka zvěstovala penzion, jiný nápis zase hotel, prošli do sešeřelé recepce. Zakouřená kukaň za osahaným sklem. Paní neurčitého věku v odřené flísové bundě se dívala do počítače, jestli je volný některý z dražších pokojů. Honza se rozhlížel nažloutlým přítmím a pak zaplatil jednu noc v apartmánu toho šedivého umakartového hotelu. Nevětraný vzduch jel s nimi výtahem do osmého patra, byl všude, nad linoleem v chodbě, na pokoji, ten zatuchlý odér umakartu a dřevotřísky se tu udržel snad někdy od osmdesátých let. Pokoj byl zařízen podivnou směsí nábytku, každý kousek z jiné doby. Moderní jednoduchý dýhový stolek, na něm černá televize, podivná skříň s leštěným povrchem, dvě stará čalouněná křesla. Na koberci plastový květináč i s cenovkou a nálepkou obchodu, kde byl pořízen. V květináči umělá květina. Za posuvnými dveřmi manželská postel zabudovaná na míru do výklenku pokoje. Nemytá okenní skla a výhled na areál učiliště, za ním komíny a paneláky a ještě dál pahorky Českého středohoří.