V létě 1914 vstupovala rakousko-uherská armáda do války naplněná optimismem. V nových uniformách a s kapelami, které vyhrávaly Zachovej nám, Hospodine či Radeckého marš, ovšem ozývaly se i melodie velkoněmecké. Po čtyřech letech válčení však Rakousko-Uhersko z mapy Evropy zmizelo. Změnila se přitom i česká politika. Na počátku války nebyla v českých zemích významnější politická strana, která by se programově zasazovala o samostatný stát. Teprve zvýšený tlak militaristických kruhů, který zbortil demokratické instituce v rakouské části monarchie, a sbližování Rakouska s prušáckým Německem přivedly českou politickou reprezentaci (domácí i exilovou) na cestu k samostatnosti.

Čeští zástupci odmítli nesmělé pokusy císaře Karla na federalizaci Rakouska a prostřednictvím skupiny kolem T. G. Masaryka, jež organizovala československé legie, získali podporu dohodových státníků. Na konci října 1918, ve chvílích, kdy „stát československý vstoupil v život“, už zase vyhrávaly v ulicích kapely: namísto rakouských vojenských pochodů zněly melodie Františka Kmocha.