Malá Bel objevuje pěšinu do kouzelného lesa – do svého nitra. Naslouchá řeči kamenů, stromů, vody, slunce a hvězdného větru, veverky a bílé sovy... a setkává se skalním králem, který mluví řečí srdce, a s orlem, který mluví řečí odvahy. Čarovný svět jejího nitra však jednoho dne zahalí mlha všednosti. Cesta života je strmá a volání dálek naléhavé.
Avšak obrazy vzpomínek, které maluje její duše, protékají pod hladinou dní a let a ona, dospělá, jednoho dne pochopí poselství skalního krále. Naučí se žít příběh své duše.
Je to příběh o hledání, příběh pro dítě žijící v našem nitru, společný příběh nás všech, neboť malé dítě v nás stále ví, kam patří, co chce a kudy vede cesta. Vždycky to vědělo, to jsme mu jen přestali naslouchat..
Na hladinu potoka usedla vážka s mihotavými křídly. A v těch křídlech jako by se rozsvěcovaly a zhasínaly všechny iluze světa stejně rychle, jako se míhají v lidském životě...
Objevila se první hvězda. Tichá soví křídla zašuměla a bílá sova zmizela. Bylo ticho, jen noční vítr se dotýkal lístků na stromech a hebkých kožíšků zvířat. Mirabelka usedla pod strom. Noční vítr přilétl k ní a celou ji poprášil třpytivým hvězdným prachem.
V koruně starého dubu se blýskala kola Velkého vozu, jen nasednout a odjet na hvězdnou pouť...
***
A tehdy se Mirabelka dozvěděla,
proč je srdce skalního krále smutné:
„I ty jednou zapomeneš, Mirabelko. Zapomeneš na kouzelný les, zapomeneš na to, že k porozuměni nejsou zapotřebí slova, a na to, že ta důležitá stejně nikdy nenajdeš. A zapomeneš i na lásku, která nic nežádá, která jen tryská ze srdce ven. A tehdy tě přestane tvoje srdce vést správnou cestou.“
Mirabelce kanuly slzy a tvořily malé jezírko hluboko v její duši.
Je to knížka pro děti?
Je to knížka pro dospělé?
Nevím.
Patří dítěti schoulenému v nás.