K obálce knihy Úsměvy žen vlastně nemohu říct nic špatného. Vidíme na ní ženu, která beze vší pochybnosti symbolizuje hlavní hrdinku Aurélii. Ta pije z červeného hrnku, který skvěle kontrastuje k modré barvě jak obálky, tak jejího svetru. A pak je na obálce Eiffelovka! Ano, Eiffelovka. Když je na obálce Eiffelova věž, existuje téměř devadesátiprocentní jistota, že si knihu přečtu. Zbylých deset procent tvoří anotace.
Od autora jsem již v minulosti četla Lásku v Paříži, ze které jsem byla nadšená, a bylo pro mě těžké uvěřit, že něco takového napsal chlap. Přece jen jsem nečetla zrovna moc romantických knih, jejichž autorem byl muž, většinou mají takové knihy autorky.
Mladá Aurélie, majitelka restaurace Le Temps des Cerises neboli Čas třešní, se rozejde s přítelem. Pomalu zjišťuje, že jejich vztah nebyl tak ideální, jak si myslela a už vůbec se neschylovalo ke svatbě. Bývalý přítel měl totiž milenku. Anebo tou milenkou byla ona sama? Na tom vlastně nezáleží, podstatné je, že jí lhal a nebyl k ní upřímný. Nejhorší na tom rozchodu však bylo, že neměl odvahu jí to říct do očí.
Jednoho dne, kdy má v restauraci zavřeno, se vydává na procházku Paříží, aby si trochu utřídila myšlenky, a i když je nečtenářka, zatoulá se do malého knihkupectví, kde hledá útěchu. Najde tam knihu Úsměvy žen, která jí okamžitě učaruje. A to natolik, že ji během jednoho odpoledne přečte. Nebudu popírat, že mi to připadalo neskutečné, ale tak proč by ne, když je kniha čtivá a málo náročná, klidně ji přečtu rychle.To je vlastně i případ knih od Nicolase Barreaua. Jakmile jednu z nich začnete číst, autorův styl psaní vás tak strhne, že nemůžete přestat číst, dokud knihu nedočtete.
Na jedné straně majitelka restaurace Aurélie Bredinová. Na druhé v zásadě obyčejný redaktor v nakladatelství, které vydalo román Roberta Millera Úsměvy žen, André Chabanais. Pokud hádáte, že se osudy těchto dvou postav protnou díky románu, jehož hrdinka je Aurélii až moc podobná, pak máte pravdu. Nicméně si nemyslím, že bych vám vyzrazovala něco, co vás nenapadne v průběhu čtení, ne-li hned na začátku.
André Aurélii vodil za nos. A co jsem se tak dočetla, hodně lidem to vadilo, ale já si říkám, že nebýt toho, tak ta zápletka není taková, jaká byla. Krom toho se jedná o romantickou knihu, trochu klišé a jakési paličatosti se musí brát jako hotová věc. A když se navíc u knihy rozbrečím, dokážu jí leccos prominout.
Na jednu stranu, jo, André měl Aurélii říct pravdu… jenže, pochopila by to? Já si myslím, že ne. A navíc by mu nevěřila a on by u ní vůbec neměl šanci. Nejdřív musel zařídit, aby se do něj zamilovala. Nechtěl ji ztratit, to jsem zase schopna pochopit. Na tu druhou stranu, Aurélie se po svém prozření nechovala tak, jak bych si představovala. Ano, dokázala jsem ji pochopit, obelhával ji už druhý chlap za krátkou dobu, ale stejně… být jí, alespoň bych ho nechala domluvit a vysvětlit situaci.
Když jsem si onu srdceryvnou pasáž četla zpětně – bůhvíjak se mi povedlo knihu otočit napoprvé na tu správnou stránku – opět jsem měla slzy na krajíčku. Nedokážu říct, zda se mi víc líbila Láska v Paříži nebo Úsměvy žen, obě měly něco do sebe a obě byly vymyšleny a napsány kouzelným stylem. Nemůžu jinak, než je doporučit stejně beznadějným romantikům, jako jsem já.
--
Nicolas Barreau se narodil v Paříži. Na Sorboně vystudoval románské jazyky a historii. Po studiu pracoval v knihkupectví a začal psát. Nyní stále žije v Paříži a píše na volné noze své romány.
Autor: Tereza Mikulová
