Tři sestry – Helene Élise a Florence, žijí samy v nevelké francouzské vesnici protkané starobylými uličkami a ošuntělými domy. Začátek války snad ani nezaznamenaly, události okolo se jich nedotýkaly, až jednoho dne, kdy i jejich odlehlou vesničku Němci obsadí, přijde obrat a všechny tři se do víru boje o znovunalezení svobody zapojí s obrovskou vervou. Byla to doba, kdy se i ženy musely aktivně zapojit do odboje a nejrůznějších sabotáží, což bylo do té doby něco naprosto nevídaného.
Ošetřovatelka Hélene je ze sester nejstarší, a proto má v sobě také silný ochranitelský pud. Poté, co je matka ponechala svému osudu, stará se o to, aby její sestry vyrůstaly a dostávaly vše, co je potřeba. Prostřední sestra Élise je velmi dobrosrdečnou osůbkou s nikdy nekončícím úsměvem na tváři, která je však v nitru nesmírně rebelská. Potom, co se zamiluje do šéfa místního odporu hnutí, následuje ho jako stín a činí často neuvážená rozhodnutí. Hnutí odporu je v těchto končinách v rukou docela neorganizovaných a divokých maquistů. Nakonec je tu ještě Florence, nejmladší ze sester, jež na mne působila jako nějaká víla, která na co sáhla, to se podařilo. Její místo bylo doma, kde se starala o chod domácnosti. V odlehlých koutech zahrady pěstovala vše, co se dalo, i tím pomohla rodině válku přežít v poměrně snesitelných podmínkách. Přeci jen, na potravinové lístky toho moc koupit nešlo.
Dívky jsou ohroženy hned na několika frontách – během války u sebe ukrývají osoby, které by u nich rozhodně být neměly, zároveň musí řešit osobní záležitosti spojené s láskou a zklamáním, s důsledky lží a podlé zrady, s následky žalu, a hlavně pak s nalezením rodinného tajemství, které sestrám v mnohém odpoví na otázky, jež je celý čas tolik tíží. V závěru knihy si čtenář chtě nechtě uvědomí sílu odpuštění. Jak blahodárné účinky má takové prominutí na naši duši, ať už ho přijímáme, či odpouštíme my druhým…
„Nestůj u mého hrobu a neplač sám.
Já nejsem v něm, já nespím tam.
Jsem ve větru, jež vane nad hlavou.
Jsem zimní sněhobílou záplavou,
jsem něžnou jarní přeháňkou.
Proč bys u hrobu mého plakal, stál?
Já nejsem v něm, já žiju dál.“
– citace z knihy, str. 424 –
Velice se mi líbilo střídání vyprávění z pohledu všech sester. Měla jsem tak možnost vnímat jejich vlastní pocity a emoce v dané situaci a mnohá vysvětlení se tak ke čtenáři dostanou v nezkreslené formě. Obsahově není knize Dcery války co vytknout. Příběh to byl čtivý a já se moc těším na druhý díl. Snad vyjde brzy, dokud mám osudy odvážného sesterského tria v hlavě.
Autor: Denisa Šimíčková
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.