Lubomír Větříšek si dlouho sepisoval vlastní zážitky z doby „služby vlasti“, kdy v 80. letech minulého století sloužil základní vojenskou službu v posádce v Bakově nad Jizerou, pouze „do šuplíku“ pro své přátele a známé. Až jeden emeritní profesor gymnázia, kterému svůj příběh předčítal, ho přesvědčil, aby zkusil rukopis zaslat do některého z knižních nakladatelství. Text zaujal v nakladatelství Host, které ho vydalo pod názvem Dva roky v hajzlu.
Jak už název trefně vystihuje, ve svém vyprávění Lubomír Větříšek vzpomíná a popisuje dva roky, které jako většina ostatních chlapců v tehdejší době strávil na vojně a přišel tak o svobodný život (samozřejmě „svobodný“ jen do té míry, do jaké to tehdejší režim dovoloval). Ve svém líčení začíná u symbolického nástupu na vojnu, který se mu povedl kvůli hudebnímu festivalu o tři dny později, než měl. Zda musel nasluhovat, se pak čtenář dozví na konci knihy.
Lubomír Větříšek narukoval v 19 letech do Vlašimi. Jako „mánička“ nepatřil k příznivcům režimu, naopak miloval undergroundovou hudbu, koncerty, festivaly a pivo. To ostatně v knize teče častějším a silnějším proudem, než by bylo úplně nutné. Naopak občasné ostřejší slůvko má svoji podstatu a zapadá do celkového kontextu.
Autor vypráví chronologicky o příhodách, které prožil před více jak 35 lety a o lidech, které tehdy potkal, a jak sám uvádí - nepláče v nich, nesoudí, nestěžuje si, pouze vypráví příběhy tak, jak se udály. Krátké kapitoly mají spád a čtenář se v nich setkává s tvrdým životem „bažantů“, se šikanou, kamarádskou soudržností, vojenskou disciplínou i rebelskými počiny. Kniha je rozdělena do dvou částí, z nichž každá představuje jeden rok vojny.
Forma vyprávění připomíná deníkové zápisky. Autor v nich nezachází do přílišné hloubky, spíše klouže po povrchu a vystačí si se stručným nástinem a líčením. Díky tomu příběhu trochu schází osobnostní přesah a charakterové rozpracování postav, které tak zůstávají spíše jen jednotlivými čárkami na jmenném seznamu. Nepochybně by příběhu prospělo, pokud by jím prostupovala nějaká výraznější vypointová zápletka. Autor hovoří po celou dobu v přítomném čase. Otázkou je, zda by použití minulého času nebylo vhodnější a neprospělo to vypravěčské formě.
Lubomír Větříšek líčí dění s nadhledem a jeho Dva roky v hajzlu určitě stojí za přečtení. Příběh o základní vojenské službě z doby Československé lidové armády přináší zážitky a vzpomínky o těžkém údělu nováčků, kteří byli nuceni vykonávat řadu povinností za mazáky a supráky, byli od nich šikanováni, dlouhodobě trpěli nedostatkem spánku či absolvovali fyzicky náročné výcviky.
Kniha se čte více než dobře. Vzhledem k tomu, že není nijak obsáhlá, čtenář se na jejím konci ocitá velmi rychle. Vyprávění je to uvolněné a nekomplikované, nabízející malý dokument o tehdejší době. Závěrečná výtka pak patří nakladatelství, a to za pravopisnou hrubku - za „chlapi“ - na obalu knihy.
Autor: Eva Šamánková