Sice se můžeme utěšovat tím, že dřív toho lidé museli vydržet a vytrpět stokrát více, ale to břímě, ten stres a bolest, které na nás padají, je někdy vážně k neunesení. Nemysleme si proto, že naše soužení je o to menší. Že by bylo snad oproti dřívějším dobám nepatrné. Jiná doba si žádá jiné oběti.
Babičce Emilce nedá její vnučka Judita spát. Tolik si přeje, aby jí vyprávěla o předcích, s kterými ji pojí jedna krev. Ach, jak velké pochopení pro vnuččino „dotírání“ mám. V současnosti totiž stejně tak zpovídám svou babičku, které rovněž nebyl předurčen nikterak lehký životní osud.
Vraťme se však k Emilce, která se narodila jako čtvrtá dcera mamince Marii a otci Josefovi Vácovým, kteří spolu s Josefovými rodiči obhospodařovali jejich rozsáhlé polnosti i veselou domácnost plnou malých princezen – Andulky, Vilemíny, Marušky a právě Emilky. Maminka byla pracovitá, nikdy nezahálela, navíc oplývala neobyčejnou krásou. Měla štěstí, s tchýní je pojilo silné pouto a přátelství, jež by jim leckdo i dnes mohl závidět. Josef byl dobrák od kosti, svou ženu miloval, ale věčné rození dcer, nikoliv následovníků rodu, ho v nitru tížilo, až se za svoje pocity mnohdy styděl. Proto, když zanedlouho přišla zpráva, že tentokrát čáp přinesl do jejich obydlí chlapce, a to rovnou dva, jeho radost byla převeliká. Bohužel, rodině nebylo přáno radovat se dlouho. Obrovské neštěstí doputuje pod střechu jejich domu a Marie se bude z bolesti a žalu ještě dlouho vzpamatovávat.
A jak teprve prožívaly celou situaci děti. Tolik bolesti pod jednou střechou najednou, neumí dětská duše pochopit. Nerozumí tomu, co se stalo, co se děje a co bude následovat. Jen tuší, že se jim změnil celičký dosavadní svět. Matčina netečnost a nezájem o své ratolesti děti rmoutila, velice strádaly a byly ze všeho okolo zmatené. Josef navíc začal hledat útěchu v alkoholu. Dům Vácových ovládla neblahá atmosféra. Dětství, poznamenané velkými ztrátami a smrtí, tehdy nebylo nijak výjimečné. Smrt si vybírala mezi starými i mladými a lidé se s tím nakonec naučili žít.
S Emilkou na následujících stránkách prožíváme veškeré její radosti, první lásky spojené s dospíváním, ale i nikomu se nevyhýbající zklamání a hořkosti života. Inu, 20. století nebylo jednoduché a zejména válečná léta byla protkaná obrovským strádáním a nepředstavitelným nelidským zlem.
Vývoj hlavní hrdinky je nesmírně čtivý. Jako malá holčička si neuvědomovala, co vše jí osud nadělil, o to více se s křivdami musela v dospělosti popasovat.
Velkou ranou pro mne bylo prožívání jednotlivých postav v příběhu. Kdykoliv mi byl někdo sympatický, tak ho potkala smrt. Až jsem si někdy říkala, že toho umírání bylo v knize až příliš. Pokud se tak však dělo v reálném životě babičky, a autorka tímto jen nechtěla ještě více zdramatizovat už tak dosti drastické chvíle, o to horší z toho mám pocity.
Na knihu jsem se velice těšila. V poslední době na mne doléhá tvorba českých autorů, ale počáteční nadšení se při samotném čtení knihy vytratilo. Příběh to byl sice poutavý, o tom žádná, ale té bolesti bylo na mne asi až přespříliš. Vlastně jsem si během zahloubání do knížky uvědomila, že jsem se snad ani jednou neusmála, čelo zůstalo zkrabatělé. Co mě ale nadchlo strašně moc, byla autorčina čeština protkaná místním nářečím, a dokonalá, trefná přirovnání.
Autor: Denisa Šimíčková