Dlouho, předlouho jsem se rozmýšlel, než jsem si objednal recenzní výtisk této knihy. Důvodem byl druh činnosti (nazvat to sportem se neodvažuji), o níž se v ní pojednává a moje fobie z výšek. Uvědomuji si, že to zní dost divně, takže se pokusím o krátké vysvětlení.
Anna Hanuš Kuchařová je sympatická mladá dáma, která má (z mého pohledu) naprosto šíleného koníčka – laicky řečeno si mezi dvěma vysokými skalami napne dva a půl centimetru širokou (lépe je asi říct úzkou) pásku a pak po ní přelézá z jedné strany na druhou. Pod ní je obrovská hloubka (někdy až kilometr!) a když se „suchozemec“ mého typu podívá na fotografie takovýchto eskapád, úplně mu zatrne u srdce a má tendenci si rychle zakrýt oči. Když dodám, že kniha Od slackline k tiché radosti je těchto hrůzostrašných fotek plná, pak moje váhání nad recenzním výtiskem určitě každý pochopí.
Autorka začíná takříkajíc od Adama (či spíše od Evy) a nejdříve nás seznamuje s tím, jak se ke slacklingu vlastně dostala. Událo se to oklikou přes lásku ke klukovi, který ho nadšeně provozoval – a protože zamilované dívky jsou někdy schopny prakticky čehokoliv, tak Annu napadlo, že pozornost takového slacklinera upoutá nejlépe tím, když se sama stane slacklinerkou. Každý již asi tuší, jak tato lovestory dopadla, nikdo si ale podle mne nedokáže představit, kde se ta svatba konala (což je o důvod víc, proč si knihu Od slackline k tiché radosti pořídit)!
Jak už jsem řekl, číst autorčin příběh o tom, jak se z bojácné dívčiny postupně stala vynikající lezkyně-chodkyně, je opravdu nápor na nervy. A prohlížet si ty jistě nádherné, ovšem hrůzu vyvolávající fotky, pak dvojnásobný. Trochu mne uklidnilo, že v případě pádu je tu záchranné lano, po němž se lze znovu vyšplhat na šňůru a jít dál – pak jsem však uviděl snímek jedné Američanky, která jde bez jištění a opět se dostavil pocit zděšení...
Slackline je sport (dobře, budu to tedy nazývat takto) individuální a současně kolektivní. Na lajně je člověk sám, ovšem k tomu, aby se takováto cesta v oblacích připravila, je zapotřebí party šikovných kolegů, na něž je stoprocentní spolehnutí. Anička měla a má na tyhle lidi štěstí – ostatně jedním z nejfrekventovanějších slov v její knize je přátelství...
Trochu mne překvapila informace, že najít vhodné přírodní podmínky pro slackline není právě jednoduché. To byl také jeden z důvodů, proč se z české lajnochodkyně postupně stala světoběžnice, která si dechberoucí zážitky z nesmírných výšek užila třeba v Norsku, Maroku a USA.
Proč to však Anna Hanuš Kuchařová a její přátelé vůbec dělají? Nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale tím hlavním motivem je jakási až transcendentní euforie z pocitu vítězství nad sebou samým a nad přírodními zákony, radostná závrať z vědomí, že člověk „opouští“ rodnou planetu a vstupuje do neprobádaných končin mezi nebem a zemí, kam se normální smrtelníci nikdy nedostanou. Domnívám se, že jde o extatický zážitek podobný tomu, který zakoušejí astronauti při opuštění lodě a „procházce“ volným kosmickým prostorem...
Je to nádherné počtení a prohlížení krásných fotek také stojí za to. Nakladatelství Jota vydalo knihu, která má všechny předpoklady pro to, aby se stala bestsellerem!
Autor: Jan Hofírek
