Mám za to, že tato recenze by měla být zahájena malým historickým expozé. Tak tedy: 1. září 1939 přepadlo nacistické Německo Polsko, čímž začala 2. světová válka. Brzy poté, 17. září 1939, na základě tajného paktu Ribbentrop-Molotov, obsadila východní část země Rudá armáda. Polsko zmizelo z mapy Evropy a život v obou jeho částech, ovládaných nyní totalitními režimy, se stal vpravdě nelidským. Co se týká Hitlera, tak ten považoval Poláky za méněcenné slovanské podlidi, které hodlal po „konečném vítězství“ vyhubit. Do té doby měli otročit pro německou válečnou mašinérii...
Spravedlivý mezi národy – od roku 1963, kdy Stát Izrael začal tento čestný titul udělovat, jej obdrželo 26 973 osob. Hlavní slovo při tom má speciální komise, která se rozhoduje na základě velmi přísných kritérií. Kromě jiného musí být mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že vyznamenaný jedinec během 2. světové války s nasazením vlastního života zachránil před smrtí alespoň jednoho Žida. Nejpočetněji jsou mezi laureáty zastoupeni Poláci – v jeruzalémském památníku Jad Vašem jsou do kamene vytesána jména 6863 příslušníků tohoto národa!
Jak je tedy možné, že se (hlavně v poslední době) stále častěji mluví o polském antisemitismu, který se údajně masově rozmohl na území tzv. Generálního gouvernementu, zřízeného Hitlerem na dobytém území? Občas se dokonce o Osvětimi, Treblince či Sobiboru mluví jako o „polských koncentračních táborech“! Domnívám se, že není těžké uhodnout, kdo za těmito odsouzeníhodnými praktikami stojí – jde o určité politicko-lobbystické kruhy, snažící se prostřednictvím flagrantního překrucování historie vyvolávat nesvár mezi národy, což se jim (viz třeba právě napjaté vztahy mezi Polskem a Izraelem) bohužel daří...
Kniha Peklo zachráněných je fascinujícím svědectvím o heroické odvaze tváří v tvář zvrácenému režimu, který nejenže nepovažoval Židy za lidské bytosti, ale navíc trestal smrtí každého, kdo by jim jakkoli pomáhal. Elžbieta Isakiewicz sesbírala 22 příběhů, při jejichž čtení pociťujeme bolest a hrůzu a ptáme se, jak bychom se asi v té které situaci zachovali my sami. Jsme plni obdivu k těm Polákům, kteří své židovské spoluobčany ukrývali ve svých domech, obstarávali pro ně falešné „árijské“ dokumenty, nebo jim třeba jen poskytli trochu jídla ze svých skrovných zásob. Zároveň máme pochopení pro ty, kdo se podobných hrdinských činů neodvážili, neboť tím riskovali vyvraždění celé své rodiny. Odsouzení si zaslouží pouze ti, kteří ze zištnosti či nenávisti udávali Židy německým úřadům – i takoví se pochopitelně vyskytli, byli však v naprosté menšině.
Peklo zachráněných svou syrovou autenticitou boří přehradu mezi minulostí a přítomností, všechno se odehrává jako by právě dnes, teď, v tomto konkrétním okamžiku. Ti, kteří přežili děsivou apokalypsu holokaustu, nedovedou většinou podat „objektivní“ svědectví, protože to jednoduše není v lidských možnostech a schopnostech. Kniha Elžbiety Isakiewicz je tak jedinečná především proto, že její protagonisté si při líčení hrůz, jimiž prošli, často vypomáhají literárním eskamotérstvím včetně poetických obratů a obrazů či groteskně naturalistických, ale o to děsivějších faktografických „momentek“. Bezděčně se tak stáváme „přímými“ pozorovateli jejich „nesdělitelných“ prožitků, se všemi emočními důsledky, které z toho pro nás plynou.
Ano, v žádném případě se nejedná o snadnou četbu. Pro detailní pochopení zrůdnosti „konečného řešení židovské otázky“ však má kniha Peklo zachráněných naprosto zásadní význam. Určitě si ji přečtěte!
Autor: Jan Hofírek
