Už jsem to zažil víckrát – anotace, mající ve stručnosti shrnout obsah knihy a informovat tak literární veřejnost o tom, co má od ní primárně očekávat, je povrchní, zmatečná, nebo dokonce zcela zavádějící. Domnívám se, že je tomu tak i v případě knihy ruského spisovatele Pavla Sanajeva Pochovejte mě pod podlahu. Podle toho, co stojí na její obálce, by mělo jít o typickou oddechovou četbu, plnou vtipných a legračních scén, u nichž se hodně nasmějeme a užijeme si ruského humoru. Ve skutečnosti je však máloco víc vzdáleno pravdě než právě takovéto hodnocení. Takže ještě jednou – nevím, kdo tu anotaci psal, ale je nepochybné, že Sanajevovu knihu vůbec nepochopil...
V současné ruské literární produkci se orientuji natolik, že mohu zodpovědně říct následující: Aby se tam nějaká kniha po léta držela na první příčce mezi bestsellery, musí bezpodmínečně jít o výjimečné dílo (a nikoli pouze o průměrné, jak naznačuje anotace). A opravdu! Když jsem ji dočetl, bylo mi okamžitě jasné, že kniha Pochovejte mě pod podlahu je originálním (mimo jiné i protože z pozice malého chlapce psaným) „psychothrillerem“, kteréžto označení je ovšem jen orientační (proto ty uvozovky). Zde jde totiž o mnohem víc, než na co jsme u tohoto žánru zvyklí, a to o drásavé nahlédnutí do skrytých záhybů dětské duše, sužované psychickou labilitou a nepředvídatelným jednáním nejbližších osob.
Dá se říct, že je vcelku vedlejší, zda a nakolik autor vzpomíná na své vlastní dětství. Základní reálie určitě souhlasí a pokud jde o hlavní „hrdinku“, je sice nesnadné uvěřit, že měl právě takovouto babičku, nemožné to ale není. Co se pak týká vnitřního, emočního světa malého vypravěče, tak tady je zas naopak stěží představitelné, že by šlo něco takového vymyslet – to se zkrátka muselo prožít...
Zpočátku se sice příběh odvíjí podle anotací avizovaného scénáře, komické momenty ale pozvolna střídá tvrdá realita Sašova bezútěšného živoření. Výrazy, jimiž jej častuje jeho babička, jsou zajisté šokující, mnohem tíživější je ale její svérázná „výchova“. Podivná forma „lásky“ k vnukovi, oscilující mezi nenávistí a zbožňováním, se nemůže neprojevit na jeho psychice. Saša se za této situace podvědomě snaží uchovat si alespoň jakés takés základy „svého“ světa, upíná se k posledním jistotám, které mu ještě zůstaly (je např. nesmírně dojemné, s jakou starostlivostí si ukrývá sebebezvýznamější předměty, které během jejích řídkých návštěv dostane od maminky). Postupně se děj knihy takříkajíc vykrystalizuje, ukáže se, „kdo je kdo“ a závěrečné dvě kapitoly jsou opravdu „síla“! Čtenář je doslova zaplaven soucitem se Sašou, kterému se v jednu chvíli obrátí všechno vzhůru nohama a on se potácí mezi dvěma protipóly, mezi „životem“ a „štěstím“, jak si je sám pojmenoval. V jeho dětské hlavičce se to hemží pozoruhodně vyzrálými, takřka filosofickými úvahami o smyslu lidské existence, které na jednu stranu obdivujeme, při nichž je nám však zároveň nesmírně úzko – vždyť vytryskly z rozpolcené mysli předčasně „dospělého“ človíčka, jemuž bylo odepřeno právo na dětství...
Svým způsobem je kniha nemilosrdným obviněním lidí, kteří mají ve své péči děti a nijak se jim nesnaží porozumět, neumějí či dokonce nechtějí vcítit se do jejich duší a žijí v domnění, že takoví „špunti“ přece nemohou mít žádné starosti a problémy. Jaké jsou ostatně dnešní „moderní“ trendy ve „výchově“? Co nejdříve strčit dítě do jeslí či školky a zbavit je tak pocitu jistoty a bezpečí rodinného zázemí, v případě rozvodu (který je sám o sobě pro jeho křehkou psychiku zničujícím traumatem) je používat jako klacek na bývalého partnera, popř. mu zařídit tzv. „střídavou péči“, kdy musí pendlovat mezi dvěma „domovy“ a přitom není nikde opravdu doma. Proč je asi tolik autistických, dyslektických a hyperaktivních dětí? Hledají se všemožné důvody, ten hlavní se ale drží pod pokličkou. Není totiž snadné přiznat si, že mé dítě trpí proto, že jsem měl (měla) na starosti „důležitější“ věci, než být s ním a věnovat mu svůj čas a lásku. Možná jsem se nyní nechal trochu unést, ale ujišťuji každého, kdo si knihu Pavla Sanajeva Pochovejte mě pod podlahu pořídí, že mu při její četbě budou hlavou vířit tytéž myšlenky!
Za mimořádný čtenářský zážitek děkuji nakladatelství Host a za recenzní výtisk Kateřině Žídkové z Knihcentra. A úplně na závěr snad jen tolik – tato literární perla zaujme čestné místo v mé knihovně a určitě se k ní budu vracet!
Autor: Jan Hofírek
