Jak už název napovídá, kniha pojednává o životě jedné z nejproslulejších českých spisovatelek, Boženě Němcové. Příběh se začíná odvíjet od roku 1862, kdy nemocná Božena žije se svým despotickým mužem Josefem v jedné domácnosti spolu s dcerou Dorou. Jejich situace není vůbec snadná, co manžel vydělá, to také propije v hospodě. Božena je tak odkázána na pomoc svých přátel a jen co se vyléčí, odchází od manžela. Během soužití v manželství jí Josef dokonce zakazoval psát, nejraději by Boženu přikoval silou a drsným slovem, ale nakonec pochopil, že nemá cenu stát jí v cestě. V dosavadním životě jí jedině psaní přinášelo pocit radosti a zadostiučinění.

Díky mecenášům a přátelům mohla Božena po rozluce žít konečně důstojný život. Sem tam si užít na nějaké té oslavě či potěšit ducha na přednáškách českých osobností. Pojí ji silné přátelství s Karolínou Světlou, která stejně jako ona udržovala mimomanželský poměr, a obě tak stály na pranýři tehdejší klevetivé společnosti.

Jsme také svědky bojového ducha českých vlastenců, kteří se vzpouzejí proti tehdejšímu postavení absolutistického Rakouska a bojují za slovanský stát s jednotným jazykem a náboženstvím. Ať už šlo o Palackého, Náprstka, Erbena či jiné velikány. 

Dovídáme se o spisovatelčiných aférkách, láskách, vztahu k manželovi a dětem, pro které chtěla vždy jen to nejlepší. Ve vzpomínkách se vracíme do jejího dětství a dospívání, ve kterém ji vlastní matka nikdy nepohladila. Měla však milujícího otce a ještě úžasnější babičku. Nezapomíná ani na kněžnu Zaháňskou.

Vlastní pocit z četby

Celkem mě překvapilo, že Němcová byla tak trochu „do větru“, že si vrchovatě užívala mužské společnosti a uměla toho patřičně využít. Je pravda, že musela být okouzlující a milou ženou, navíc nadanou spisovatelkou, jinak by takové podpory v těžkých časech rozhodně nebyla schopna dostát. Netušila jsem, že neměla na růžích ustláno a že tolik trpěla. Kolik bolesti se odráželo v jejím díle! O to víc si tato spisovatelka zaslouží můj obdiv.

Autor: Denisa Šimíčková