Pro ženu, jejíž dosavadní náplní veškerého času byly děti, je těžké vyrovnat se se situací, kdy děti odrostou a vyletí z hnízda. Nedej bože, když odletí rovnou do ciziny a návštěvy jsou dosti limitovány. Pak taková žena hledá útěchu v náruči svého milovaného manžela. Ten Lorčin je však stoprocentně oddán své práci a na „stará kolena“ se mu podaří uskutečnit výzkum až v dalekém Hongkongu. Manželka najednou zůstává doma sama, gauč prázdný, v televizi nic pořádného nehrají… Proto se začne plně soustředit na své čtyřnohé mazlíčky a při toulkách po okolí narazí na zajímavý inzerát, díky kterému začne žít novým životem, životem knihovnice z Růžového oddělení jedné lázeňské knihovny.

Tato práce se pro ni stává požehnáním. Svůj nový úděl spatřuje ve snaze pomáhat čtenářkám, převážně klientkám z místního léčebného zařízení trpících neurózou a depresemi, posílit tělo a ducha. Při tomto bohulibém konání zjišťuje, že není jediná, kdo prožívá černé období, a že některá období mohou být dokonce ještě černější než ty, jež sama prožívá.

Moc se mi líbilo vykreslení místních knihovnic jako láskyplných kamarádek, které ochotně otevírají svá srdce ženám hledající samy sebe. Věnují jim veškerý svůj čas, hrají pro ně divadlo, cvičí jejich paměť nejrůznějšími aktivitami. V románu je krásně vykresleno povolání, které si člověk nevybírá, ale které si vybírá člověka. Autorka povzbudivě popisuje, jak bohulibá práce knihovnice vlastně je a že když ji vykonává ten správný člověk, je pomoc druhému mnohdy přínosnější než pravidelné návštěvy u psychologa.

Jako vystudovaná knihovnice, která své povolání miluje, jsem se na příběh moc těšila. Prostředí knihoven je mi maximálně příjemné. Při svých cestách do zahraničí neopomenu navštívit místní knihovnu a poznat místní knihovníky, ale nikde na celém širém světě jsem se nesetkala s takovými situacemi, které jsou v knize popisovány. Často mi přišly až nereálné, přitažené za vlasy. Nicméně styl psaní je svižný, autorka se snaží vnést do děje humor a vtip.

Jelikož jsem spíše čtenář literatury faktu, mileráda vážnější témata prokládám „nekomplikovaným“ čtivem a přesně toto moje očekávání román paní Čtyroké naplnil. Jako oddechovka jsou Růžové bludičky super.


Autor: Denisa Šimíčková