Když autorka svého času pojala úmysl předestřít před veřejností polozapomenutou historii rodného Karvinska, jako ústřední motiv či logo si pro tento účel zvolila kostel svatého Petra z Alkantary. A určitě dobře udělala, protože bychom sotva našli působivější symbol pohnutých dějin zdejšího regionu, než je tato sakrální stavba, která málem padla za oběť důlní činnosti, aby se nakonec dočkala záchrany, byť ve zmrzačené podobě. Ano, neodráží se v tomto šikmém kostele sláva, hrdost i tragédie kraje, který měl to štěstí (smůlu?), že jeho hlubiny skrývaly gigantické zásoby černého zlata?
Jednoznačně pozitivní ohlasy čtenářů (a to i těch, které „regionální“ tvorba zrovna neoslovuje) svědčí o tom, že se Karin Lednické zdařilo něco, co je v našich poměrech jevem navýsost ojedinělým. Její velkolepá historická freska totiž svým širokým záběrem, plastičností a prolnutím mnoha vrstev politických, společenských, sociálních a ekonomických vývojových fází rodného kraje (připomeňme, že trilogie je zasazena do let 1894–1961) překračuje hranice Těšínska a stává se prototypem psychologicky mistrného popisu univerzálního lidského osudu, který se odehrává nezávisle na časoprostorových dimenzích. Je jasné, že navodit právě tuto atmosféru a přimět čtenáře zamyslet se nad tím, co je v životě opravdu důležité a podstatné, je znakem vrcholného spisovatelského umění.
Co se týče třetího dílu, na jeho začátku se nacházíme v polovině roku 1945. Před pár týdny skončila válka a mohlo by se zdát, že po letech nacistického teroru se lidé konečně nadechnou k novému, radostnějšímu životu. Realita je bohužel složitější – fyzické, a především psychické šrámy si nesou dál a minulost je drží ve svých spárech silou, s níž si mnozí často neví rady. To je případ Halky, která se jen s největším vypětím vůle vyrovnává s traumatickým zážitkem z konce války. Podobnou duševní trýzeň zažívá i Ženka a i na dalších postavách, s nimiž se známe z předchozích dílů, leží jakýsi tíživý smuteční závoj. Obyčejný člověk se zkrátka musí zaobírat „přízemními“ záležitostmi a jestliže jej starosti o vezdejší chléb a střechu nad hlavou zaměstnávají od rána do večera, jeho duše se sotva může pozvednout někam výš...
Navíc se začínají otevírat staré rány národnostních rozbrojů, které německá okupace načas zatlačila do pozadí, jež ale opět probublávají pod povrchem a hrozí přerůst v otevřenou nenávist. Blíží se rovněž další dějinná katastrofa v podobě komunistického puče, následovaného padesátými lety. Ta se na hornickém Karvinsku vyznačovala řadou specifik, daných tím, že pro hospodářství, orientované na těžký průmysl, mělo uhlí zcela zásadní význam. Tak jako v celé zemi i zde ovšem pracující údajně s radostí a nadšením budovali spravedlivý společenský řád. Realita byla pochopitelně jiná a občas mne při četbě napadlo, zda za uhlobarona Larische se horníci neměli fakticky lépe než za socialismu. Propagandistické heslo „Jsem horník, kdo je víc“ působilo spíše jako výsměch než ocenění těžké práce v podzemí. Komunistům šlo především o to, aby „ocelové srdce republiky“ nepřetržitě chrlilo miliony tun uhlí, a o zdraví, a dokonce životy lidí šlo až na druhém místě.
V knize je tudíž nezanedbatelný prostor věnován důlním neštěstím a z nich resultující deziluzi řady původně uvědomělých soudruhů. Na postavě Wojtka je tento proces vykreslen s nebývalou autenticitou, přičemž autorka s psychologickou bravurou jde mnohem dál a připomíná, že komunisté zničili daleko víc než „pouze“ starou Karvinnou. Minimálně stejným zlem bylo připravit ty, kteří dennodenně fárali do hlubin země, o hornickou čest, když jejich poctivou chlapskou robotu přeměnili na bezduchou honbu za rekordy. Prostřednictvím dobových novinových zpráv jsme konfrontováni s výbuchem na dolech Doubrava a Barbora, ovšem Karin Lednická si uvědomuje, že relevantní fakta byla zamlčena či dokonce pokrytecky zneužita k režimní propagandě a uvádí vše na pravou míru.
Co říci závěrem? Je známou věcí, že literatura tohoto druhu je značně náročná na skloubení tzv. malých dějin s těmi velkými. V případě Šikmého kostela to bylo pro autorku o to těžší, že národnostní a politická situace v místech, kde se odehrává dějová linka, se od konce 1. světové války vyznačovala vyhroceností a komplikovaností, s jakou jsme se v našem státě (a troufám si říct, že včetně Sudet) nikde jinde nesetkali. A právě neobyčejně zdařilá symbióza osudů jednotlivých protagonistů s dobovými reáliemi je tím, co mne na této trilogii fascinuje nejvíce.
Je pochopitelné, že se autorka nemohla vyhnout zmínkám o národnostních svárech, k nimž zde v průběhu dějin docházelo. Občas je možné zaslechnout hlasy, že by se na dávné křivdy mělo zapomenout, a ne je připomínat. Omyl! Šikmý kostel potvrzuje známou pravdu, že negativní reminiscence je možné odstranit toliko jejich objektivním zhodnocením ze strany nezávislých historiků. A právě tohoto si je Karin Lednická velmi dobře vědoma, když při popisování dějinných zmatků nevynáší vlastní soudy a nestaví se na tu či onu stranu. Její trilogie je tudíž mimo jiné i cenným příspěvkem k dialogu, porozumění a usmíření mezi obyvateli tohoto tak těžce zkoušeného kraje.
Autor: Jan Hofírek
Recenze na knihu Šikmý kostel 3
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
