Autorka popisuje své vlastní zkušenosti, které souvisejí s postupným poodkrýváním zločineckého podsvětí. I přesto, že šlo samotné autorce často o „kejhák“, nezalekla se. Ba naopak, pocit možného nebezpečí ji vyburcoval k ještě většímu odhodlání přijít jednotlivým případům na kloub. 

Je na pováženou, že za spáchaným zločinem mnohdy nestojí jen pomatená duše dotyčného nebo nenadálý zkrat v jednání, ale zejména ho má na svědomí nadměrné užívání alkoholu a drog. Ty dokáží natropit mnoho paseky. Proto nepochopím, co lidi vede k tomu drogy brát. Ok, počáteční zvědavost? Ale stát se závislým a tím ubližovat nejen sobě, ale hlavně svým blízkým a rodině, která se nakonec trápí výčitkami, v čem udělala chybu, že vše došlo až tak daleko?

Nepochopím a vlastně o pochopení ani nestojím. Podobní vyvrhelové pro mne představují ztracené existence.

Autorka se dotýká případů, které otřásly nejen Ostravou, ale celou naší společností. Ano, Ostrava je kraj rázovitý, ale pořád mám za to, že rázovitost nemá se slušným chováním nic společného.

Ponořit se do mentality původců těch nejbrutálnějších zločinů bude umět asi pouhá hrstka z nás, ale emoční vypětí a zoufalství obětí i pozůstalých nás rozhodně chladnými nenechá.
 

Vynesené tresty nad vrahy českou justicí jsou vážně k smíchu a naprostou potupou pro pozůstalé. A tak si pokládám otázku: Nakolik si v naší zemi ceníme lidského života? Dle toho, co jsem si přečetla a co dennodenně slýchávám z médií, nijak zvlášť. 

Dočteme se mimo jiné o známé vraždě ubodaného taxikáře, jehož případ otřásl tehdy celým regionem. Nechybí ani vraždící zamilovaný kantor, zvrhlý bratr, který roky sexuálně týral svou mladší sestru, nájemkyně, které už prostě měly dost svého bytného, naštvaný muž, co se na ženě mstí nejen fyzickým týráním, ale hlavně vraždou vlastního dítěte, nechybí bratrovražda, lékař, co zabije pacientku, protože mu nechce poskytnout peníze na chlast, „typické“ zabití ze žárlivosti a další šílené příběhy kriminálních činů. Mnohé motivy ke spáchání zločinů jsou vážně k neuvěření a totálně bizarní. 

Z mnohých popisovaných případů se vám v lepším případě naježí chlupy, v tom horším vás ochromí mráz po celém těle, a v tom vůbec nejhorším tu hrůzu prostě nerozdýcháte, čemuž bych se vlastně vůbec nedivila.

Je pravdou, že kniha nejde přečíst na jeden zátah (pokud netrpíte nějakou zvláštní poruchou). Dle mého by to byl jasný důvod k emoční sebevraždě. Doporučuji proto jednotlivé případy prokládat něčím méně náročným, pozitivně laděným, nebo dokonce romantickým.

Pár nedostatků kniha Skutečné zločiny na Ostravsku má, ty by však vyřešila pečlivá práce editora. Text knihy je doplněn o fotografie obětí, zločinců a různých důkazních materiálů.


Autor: Denisa Šimíčková