Je pravdou, že v poslední době se s romány s válečnou tematikou a tematikou koncentračních táborů doslova roztrhl pytel. Za mě je to moc dobře, o hrůzách páchaných nacisty za druhé světové války se musí mluvit neustále, musí se stále a zase připomínat. Lidé totiž tak rádi zapomínají…
Od válečných příběhů povětšinou už tak nějak automaticky očekáváme špatné konce, že všechny osudy musí končit neradostně. U románu Světlo po válce je to však docela jinak. Zde se děj ubírá tím šťastnějším směrem. Vlastně by se dalo říci, že šlo o romantické čtení, plné naděje na lepší zítřky. Ten optimistický dojem nabourávaly pouze ty části románu, ve kterých se hlavní hrdinka Vera Frankelová vracela ve vzpomínkách k válečným rokům.
Až do poslední chvíle jsem netušila, že jde o příběh založený na skutečných událostech a z celkového dojmu bych i tvrdila, že šlo o příliš naivní, až nereálný obsah. Avšak jsem ráda, že jsem se mýlila, že alespoň pár válečných osudů mohlo po válce naleznout štěstí, lásku, znovu se setkat se členy své rodiny a splnit si dávné sny...
Vera spolu se svou nejlepší kamarádkou Editou uprchnou z vlaku mířícího do Osvětimi. Do konce války se úspěšně skrývají v rakouské usedlosti, kde místním hospodářům pomáhají s obnovou. Po válce se dívky rozhodnou nalézt štěstí někde daleko od všeho toho šrumce. Odjíždějí do Neapole. Bylo krásné opět vidět lidi kolem sebe hodovat, pít a radovat se bez strachu z nečekaných náletů a nenávistivých pohledů okupantů v uniformách. V italském městě naleznou obě jak dobrou práci, tak nečekanou lásku a přátelství. Život však není jen růžový nebo černý, spíše se barví do šedivých tónů, proto i zde dívkám osud hází pomyslné klacky pod nohy.
Světlo po válce je poutavý příběh dvou mladých maďarských dívek, které utečou hrobníkovi z lopaty a odkázány samy na sebe se protloukají životem, a že to po válce nebylo zrovna dvakrát jednoduché. Souhra náhod je zavedla až do daleké Amerika, kde na ně čeká úspěch. Nebude tomu dlouho trvat a obě založí vlastní rodiny, a právě dcera Very je autorkou tohoto příjemně laděného románu.
„Nikdo nemůže vyhladit krásu a pravdu. Lidé jsou stvoření k tomu, aby svět dělali hezkým.“ – str. 85 -
Autor: Denisa Šimíčková