Drtivá většina knih má na obálce jméno svého autora. Někteří volí pseudonym, což se děje z rozličných důvodů. Známý autor si chce vyzkoušet, jaké je to být neznámým, jiní spisovatelé toho vychrlí tolik, že se bojí, aby nezaplavili trh, a jiní nechtějí přiznat svou totožnost. Eva Nourová je zcela vymyšlené jméno a my se o autorce dozvíme pouze to, že použila pseudonym proto, aby chránila Sámího a jeho rodinu. Něco málo se dozvíme ze závěrečných kapitol, ale to vám z pochopitelných důvodů nebudu prozrazovat.
Věc se má tak, že Toulavé kočky z Homsu z nakladatelství Kniha Zlín nejsou fikce vycucaná z prstu. Tenhle příběh se skutečně stal a Sámí opravdu existuje. Je to člověk z masa a kostí, který nemůže prozradit své jméno proto, aby neohrozil svou rodinu. Rodinu, která na rozdíl od něj neměla to štěstí, že mohla uprchnout do zahraničí. „Toulavé kočky z Homsu“ jsou dojemný, něžný, ale zároveň drsný příběh o chlapci, který touží žít jako jeho vrstevníci. Problém je, že se narodil v Sýrii, kde je diktatura a válečné nepokoje jsou na denním pořádku. To, co Sámí považuje za realitu a na co si už zvykl, vás nejspíš vyděsí tak, až vám bude běhat mráz po zádech.
Toulavé kočky z Homsu jsou upřímnou výpovědí o tom, kam až sahá zvůle diktátorů. Místní se většinou smířili s tím, že nemají žádná práva a že se nikde nedovolají pomoci. Stěžovat si nemá smysl, protože kdo se ozve, skončí ve vězení nebo na hřbitově. Sámí vyrůstá v milující rodině a odmalička je mu vštěpováno, jak se chovat, aby na sebe neupozorňoval. Jeho dětství plyne poklidně a podobná jsou i léta dospívání. Problém ale nastane ve chvíli, kdy Sámí nenastoupí na vojnu. V Sýrii je povinná vojenská služba a účastnit se musí každý, kdo má občanství. Sámí tohle neví, a tak jednoho dne dobrovolně nakráčí na policii, aby řešil něco jiného.
Policisté ho okamžitě převezou do vězení a Sámího život se promění v noční můru. Nevím, co vám bude připadat odpornější. Zda to, jak s hlavním hrdinou zacházejí, anebo to, co ostatní lidé považují za normální. V Sýrii dochází k řadě zrůdností a je téměř zázrak, když se tu objeví někdo, kdo má dobré srdce a snaží se ostatním pomoct. Eva Nourová vypráví Sámího příběh bez emocí a patosu, přesto vás hluboce zasáhne. Poetický styl vyprávění by se hodil do báchorky nebo do románu magického realismu, ale autorka nějak dokázala, že skvěle funguje i tady.
Toulavé kočky z Homsu vás chytnou za srdce a budou s vámi ještě dlouho poté, co dočtete poslední stránku. Sámí si samozřejmě prožil své, přesto tu můžeme objevit něco důležitějšího. A to odpovědi na velké otázky po smyslu života a lidského údělu. Toulavé kočky z Homsu jsou znepokojivé, zraňující, ale zároveň nesmírně krásné. Podobné příběhy získávají literární ceny a dokážou nadchnout čtenáře a literární kritiky po celém světě. Nu, není to už dost důvodů k tomu, proč si je přečíst? Věřte mi, že rozhodně nebudete litovat.
Autor: Veronika Černucká
