Richard Ritchie Šmíd nás tentokrát vezme na různá místa v naší zemi i v zahraničí. Přesná lokalita je top secret – jak už urbexoví nadšenci vědí. Některé lokality ale dohledatelné jsou. Co ale autor oproti předchozímu titulu Černobylský deník poodhlalil více, je jeho minulost. Vyrůstal nezáviděníhodně – v dysfunkční rodině, od které se v patnácti letech odloučil. Jeho zázemím se stala ulice, která mu nabídla to nejhorší – drogy. Dál v krátkosti popisuje, jak ho tento život přivedl na cestu urbexera, který tuhle činnost nejen miluje, ale rád opuštěné budovy a místa zaznamenává na foťák.

Co je zakázané, to láká. Šmíd by fofrem mohl dostat nálepku bad boye, ale co se týče urbexu, není to tak. Na jedné straně riskuje své zdraví, dostání pokuty či svou svobodu, ale cením si ho v tom, že ctí krom jiného i urbexová pravidla, jako jsou nedobývat se někam násilím nebo nic neodcizit a nezničit. Třeba u vily Radovana Krejčíře se vandalismus projevil naplno – poté, co „urbexeři“ prozradili polohu tohohle veledomu. Vilou následně prošlo tolik lidí, a jakou spoušť za sebou nechalo, to můžeme vidět i na fotkách Šmída.

Šmíd každému svému objevu v knize věnuje kratší medailonek, který okomentuje vlastními zážitky, pocity, jindy v krátkosti přidá i historii objektu. Stěžejním materiálem zůstávají barevné fotografie s popisky.

 „Tohle místo působí dokonale kontrastně. Tady je krásně vidět to, co na urbexu miluju – příroda si bere zpět to, co vytvořila ruka člověka.“ (s. 93)

Fascinuje mě, že ještě existují domy, které jsou neobydlené, ale nejsou zasaženy vandaly a jsou stále vybavené. Ritchie dokáže čtenáře vtáhnout do atmosféry průzkumu takového domu. Popisuje například, co cítí, když vidí na stole připravené šálky, rozečtené noviny, a jde z jeho úvah vyčíst, že jeho zájem je opravdový a pohybuje se tam s úctou k tomu místu i původním majitelům.

Jestli vás zajímají vybydlené budovy či další opuštěná místa, začněte těmi, kterými vás ve své knize Urban explorer provede Richard Ritchie Šmíd.



Recenzentka Radka