Knížka je to půvabná, zvířecí, s krásnými ilustracemi Kateřiny Hikadové. Velká písmena jsou ideální pro první čtení. Krátké příběhy dvou medvědů autor povětšinou vystavěl kolem nějakého zaběhlého rčení či jiné běžně používané slovní formulace. Čeština je jich plná a skýtá tak nespočet hrátek s významy. Hlavu lze ztratit, může jít kolem nebo být něčeho plná, lze na ní mít máslo. Když pustíme hlavu z hlavy a podíváme se na jiné rčení, tak si můžeme hezky pohrát se zajícem v pytli, v našem případě dokonce s více zajíci. A co potom, když se táhne za jeden provaz.
V knize Velká dobrodružství medvěda Nedvěda a medvídka Mišky je také spousta jazykových hrátek. Například když medvěd řekne mimochodem, může se to týkat mimochodné chůze, která je pro medvědy typická. Malý čtenář se tedy dozví pravé významy těchto slovních spojení, která mu nejdou na rozum stejně jako malému Miškovi.
Knížka však kromě malého Mišky skýtá i jeden malý zádrhel. Hrátky s jazykem a významy nejsou důkladné, tedy spousta nevysvětlených rčení zůstane viset ve vzduchu, neboť se do daného mikropříběhu nehodí či pro něj nejsou důležitá (myslet na zadní kolečka, kout železo, dokud je žhavé). Vzniká tak prostor pro zmatení malého čtenáře, a to bude muset rodič hbitě napravit. Mnohé peripetie budí dojem, že vznikly malinko násilně právě proto, aby daná rčení naplnila, a v logice příběhu či v jeho věrohodnosti to zaskřípe. Knížka se navíc právě proto drží plaše při zemi a ne a ne se odpoutat a vzlétnout do fantazie. Zůstává kdesi v půli cesty mezi snahou osvětlit dětem jazyková zákoutí a nechat medvědy prožívat příběhy plné fantazie. Je to škoda, protože mnohé z krátkých příběhů tuto imaginativní ambici mají a jsou schopny ji i naplnit.
Zbyněk Černík je náš významný překladatel ze skandinávských jazyků. A v medvědech má zálibu, jak o tom svědčí i předešlé dětské knížky. Tahle je dokonce pokračováním příběhů těchto konkrétních huňáčů. Medvědí příběhy mají dokonce svou filmovou a velice povedenu podobu.
Autor: Milan Šťastný
