Příběh románu Zapomenutá je zasazen do Moravskoslezského kraje. Jakožto rodilou Opavačku mě toto velice mile potěšilo. Z přečteného je navíc zcela jasné, že si autor musel dát značnou práci vykřesat z dostupných zdrojů tolik poutavých informací, které se dotýkají problematiky lidské paměti a jakými poruchami může člověk v souvislostí s ní trpět. S takto nemocným člověkem často trpí celá jeho rodina. Naštěstí si prozatím neumím představit, jak zarmucující musí být, když vás nepoznává vlastní rodič. Snad toho zůstanu ušetřena.

Celý příběh se točí okolo bolestného labyrintu zapomínání, které přichází pěkně pozvolna, takže si jej člověk na krásno uvědomuje. O to horší následky na člověku také ale zanechává. Ztráta paměti je ústředním tématem celého románu. Paměť se zde stává bludným kruhem, ze kterého je možné vyjít pouze tak, že se v něm ztratíte. Na čtenáře chtě nechtě skočí husí kůže, když si uvědomí, že za pár let by mohl skončit stejně.

Na pozadí se však odvíjí příběh z mládí dvou postarších obyvatel Domu paměti – Pavla a Boženy, kteří se setkávají po půl století v zařízení pro léčbu kognitivních poruch. Minulost plná naděje a bezbřehé lásky, ale také zoufání si a velkých zklamání. Vzpomínky na věci minulé mohou být příjemné, jenže někdy mohou vzpomínky i bolet, a to je pak lepší zapomenout... Mezi Boženou a jejími dcerami, které ji chodí do Domu pravidelně navštěvovat, navíc leží velké rodinné tajemství, které nedá Boženě spát.

Celou dobu na mne velmi negativně působil Lukáš. Ač mu dal autor pár dobrých bodů, které mu hrály do karet pro vykreslení lepšího charakteru, stejně mi na tom člověku něco hodně vadilo. Avšak i zde se ukázalo, jak špatné je dávat na první dojem a že nepřístupným člověka často dělají traumata, která v životě bohužel zažil.

Nicméně bych já osobně bývala raději, kdyby byl v příběhu větší prostor věnován právě tématu, do kterého se Pavel s Boženou tolik ponořili. Až na úplném závěru příběhu je nám podáno detailnější vysvětlení tajemna, které Dům paměti obklopuje. Tajemno černé, temné, ale přesto přitahující naši pozornost... Z ničeho nic se z románu o stárnutí stal román fantaskní, s množstvím mysteriózních prvků. Byla jsem doslova zaskočena, ale jen z toho důvodu, že předem nečtu anotace.

Od příběhu jsem nezískala to, co jsem úplně očekávala. Ale to neznamená, že by nebyl román skvěle napsaný. Rozhodně se chystám i na další autorovu tvorbu.


Autor: Denisa Šimíčková