Autorovi patří velké díky k jeho postoji k tomuto nelehkému úkolu - seznámit nás s chodem místa, do kterého se nikdo z nás dobrovolně nikdy dostat nechce. Je mu k dobru to, že se nepídil po senzacích, ale opravdu se zajímal o životní osudy a příběhy žen, které tyto prostory obývají. Právě jeho lidský přístup otevřel pomyslné dveře do duší mnoha odsouzených žen, které se mu svěřily i s tím, co by běžně z úst nejspíše nevypustily. Zajímal se o to, co předcházelo tomu, že se konkrétně ony dostaly do výkonu trestu, co vlastně provedly a jak jejich pobyt zde případně narušuje jejich psychickou stránku.
Autor Petr Šámal podnikl sondu do celkem dvaceti ženských duší. Nezpovídal však jen je, ale i zaměstnance věznice, kteří se nemalým dílem zasloužili o co nejlepší chod každodenního chodu tohoto nápravného zařízení, ať už šlo o citlivou ředitelku věznice, terapeuta, psychologa, členy vězeňské služby, ale i vychovatele a pedagogy, protože pobyt zde je prošpikován množstvím volnočasových aktivit - kurzy keramiky, ručních prací, aranžování, pohybovými aktivitami atd. Odsouzené dokonce dojíždí na besedy, kde sdělují obecenstvu své životní příběhy. Je otázkou, zda tyto akce působí zejména na mládež preventivně...
Co mě celkem zarazilo, je, že se bere ohled na to, zda je nově příchozí kuřačka či nikoliv a podle toho je ubytována. V jídelně mají výběr hned ze tří vydaných jídel a jak sama ředitelka věznice tvrdí: „skoro všechny ženy, než odcházejí, naberou na váze.“ - citace z knihy, str. 17 -
Dalším překvapením pro mne byla otevřená kuchyňka, kde si můžou trestankyně volně vařit čaj i kávu dle libosti, na oddělení matek s dětmi dokonce nechybí hřiště, školící a vzdělávací středisko a kuchyňka, kde se pečou dobroty pro různé příležitosti, jako jsou narozeniny, svátky, Vánoce atd.
„Ještě tam zůstaň dýl, protože když jsi tam, tak vím, že jsi v pořádku a neděláš blbosti.“ - citace z knihy, str. 95 -
Jak pozitivně na trestankyně autor zapůsobil mluví i fakt, že mu dovolily nechat si vyfotit své oči a v knize rozhovorů je mohl publikoval.
Mezi zpovídanými trestankyněmi najdeme ty, které se dopustily úvěrových a pojistných podvodů, krádeží, loupeží, porušování autorských práv, zpronevěry, neplacení alimentů, ale i ty, jež spáchaly závažné trestné činy jako těžké ublížení na zdraví, pokus o vraždu, ale dokonce i samotnou vraždu. Jsou zde i ženy, které pro mne provedly zcela zatracující čin - vraždu novorozence či odložení miminka u vchodu do opuštěného domu. V době baby boxů bych těmto ženám osobně přála trest smrti.
U každého popisovaného případu ženy je součástí podrobný popis soudního rozsudku, následuje rozhovor s autorem a ten s nimi často zabrousí do nelehkého dětství a dospívání, které tyto ženy a často i dívky zažívaly a bohužel utvářely jejich osobnost. Nebylo výjimkou ani týrání ze strany manžela či rodičů. Dále si povídají o poměrech, které ve věznici panují, nevyjímaje často i lesbické vztahy mezi ženami.
„Já věřím, že se můj život začne konečně ubírat směrem nahoru. Odrazit se ode dna - a teď už jen vzhůru.“
- citace z knihy, str. 198 -
Na závěr nemusím podotýkat, že čtení to nebylo nikterak jednoduché a často jsem si musela dávat přestávky, zejména u případů, u kterých mi vřela krev v žilách.
Autor: Denisa Šimíčková
