Česká spisovatelka, dramatička, publicistka, historička umění a kurátorka výstav Kateřina Tučková se do paměti čtenářů zapsala zejména svými romány Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně, za oba získala Magnesii Literu. Letos by se to knihkupectví měla dostat její novinka. Pojďme si ale vzhledem k avizované noci, známější jako pálení čarodějnic, připomenout její román z roku 2012.
Lidé obecně mají často problém odlišovat fikci od faktů. Žítkovské bohyně jsou románem, který je vsazen do reálií. Ale nemůžeme to zaměňovat s tím, že vše, co je v beletrii napsáno, se tak i stalo. I proto došlo k tomu, že se do Žítkové po prvním vydání tohoto díla začaly sjíždět davy, vyptávat se místních, což starousedlíci nesli samozřejmě nelibě. A naopak i obyvatelé Žítkové a okolních vesniček by Tučkové neměli mít za zlé, že některé věci uchopila svojsky. Tučková vytvořila výborné literární dílo, díky němuž se oživilo vyprávění o ženách, které disponovaly podivuhodnými schopnostmi, léčily lidi bylinkami, některé z odlitého vosku četly minulost či budoucnost. A toto se předávalo z generace na generaci. Tučková do tohoto prostředí zasadila příběh o Doře, jejíž teta byla také jednou z těch, kterým se říkalo bohyně.
Terézie Surmenová neboli Surmena se ujala dětí své zemřelé sestry Ireny v roce 1966, kdy jí bylo padesát. Dora měla v té době osm let, její bratr Jakoubek čtyři. I když měla Dora vůči určitým zvykům a přístupu výhrady, bohování v ní bylo tak zakořeněno, že se po mnoha životních útrapách stala etnografkou. V jejím hledáčku zůstaly právě bohyně a jejich historie. Studium etnografie zakončila diplomovou prací s tímto tématem, ovšem se sebezapřením ji musela „přizpůsobit“ režimu, který v Československu vládl ve druhé polovině 20. století. I když se v románu pohybujeme po různých časových osách, nejpatrnější je ta v době komunistů. Ti se o bohyně začali zajímat poté, co zjistili, že nacisté měli kvůli bohyním zřízen výzkumný tým a stýkali se s nimi. A i kvůli nim se věci udály tak, jak nemusely.
Kniha je fascinující v mnoha směrech. Velmi pozitivně na mě působilo vyobrazení tamější přírody, klidu v horách, kde byly jednotlivé domečky rozprostřeny daleko od sebe uprostřed Bílých Karpat. Nejsou to celistvé mnohastránkové popisy. Naopak. Jsou to střípky, které skvěle navozují atmosféru a vzbuzují jen jediné: přenést se tam a nasávat ticho, bezmezný klid a nepřemrštěnost dnešní doby.
Dalším bodem je téma samotné – bohyně či čarodějnice, nazývejme je, jak chceme. Tak či tak je to něco, co nesmírně láká, co je obestřeno záhadami. Proto bych se k němu ráda brzy vrátila a prostudovala i další důvěryhodné i méně důvěryhodné zdroje. Čeho si na knize mimo jiné cením, jsou odkazy na další knihy či studie. Mezi prameny patří i dílka faráře Hofera – byť on byl jedním z těch, kdo proti těmto ženám brojili. Kamarád, který se o tuto problematiku zajímá, mi řekl, že božci se vyskytovali i blíže našemu kraji – kolem Lysé hory. Rovnou mi i doporučil Perunův hněv Arnošta Vašíčka či Bohyně a božce v Beskydech.
Jiným hlediskem je bližší vhled do tradic. S hlavními postavami prožijeme i pohřeb. I když se koná (odhadem) v 80. letech 20. století, je to obřad se vším všudy, typický pro kulturu kraje kolem Hrozenkova. Umýt doma mrtvého, vyprat a vysušit mu šaty, obléknout ho, čekat na hosty, kteří přinesou dary, a na zpěváka, jenž přednese řeč namísto nebožtíka. Proběhnou modlitby, svůj prostor mají i plačky. Den na to probíhá pohřeb, ale ještě předtím se musejí dodržet všechny zvyky k odprovození nebožtíka. Anebo filipojakubská noc – pokud sběr bylinek probíhá o posledním dubnovém dni a jsou-li byliny sbírány nahými ženami, nejlépe pannami, mají pak bylinky největší účinky. Tyto výjevy jsou tak autentické a pro dnešní dobu tak cizí. Zkrátka jsou to skvěle vykreslené situace.
Stěžejními ovšem zůstávají v příběhu jiné body – pátrání po minulosti bohyň. Ať už ve spisech nacistů, tak komunistů. Zejména komunisté si na bohyních zgustli. Podle nich vykonávaly protistátní činnost. Na Doře bylo, aby vše rozpletla, očistila jméno bohyň, rozkryla tajemství vlastní rodiny, přičemž se dozvěděla řadu šokujících věcí. Hnal ji v tom soukromý zájem, ale také chtěla publikovat svou studii – nyní, ve svobodné zemi, bez ústupků, které byly typické pro režim minulý.
Co mě nutilo otáčet stránku za stránkou? Nejvíce šlo samozřejmě o tajemství, které se hlavní hrdinka Dora snaží postupně odkrývat. Ať už za pomoci zbývajících příbuzných či známých nebo z archivů. Dialogů je v románu poskrovnu. Ale text je prokládán právě těmito různými spisy nacistických či komunistických výzkumníků a pohlavárů nebo lékařskými zprávami, které příběh oživují.
Nejen že mi kniha přinesla spoustu nových podnětů, ale stejně jako v případě Vyhnání Gerty Schnirch jde o výborné čtení.
Radka
