Soundtrack hodný velkofilmu
„K napsání této knihy mě před šesti lety podnítilo to, že jsem se již delší dobu necítil v české společnosti dobře a od té doby se to ještě o něco zhoršilo. Chtěl bych, aby Revoluce pomohla lidem zorientovat se v té změti polopravd, které na nás každý den působí,“ vysvětluje Trpiš hlavní myšlenku své knihy, která je plná zvratů, šokujících situací a manipulativních intrik.
Jako velkému příznivci soundtracků se mu na pozadí ubíhajícího příběhu začala rýsovat hudba, která by vyjádřila odpovídající pocity v dané pasáži. A když se potom naskytla možnost spolupráce s hudebním skladatelem Karlem Antonínem, který emoce převedl na noty a hotové skladby natočil s Prague Symphony Ensemble, vznikl z toho unikátní soundtrack ke knize. Mezi jednotlivými částmi vyprávění si tak čtenáři mohou pustit hudební podkres ze Spotify.
Jak se budí vlastenectví
Myšlenka filozofa George Santayany v úvodu knihy říká, že „Národ, který není schopen poučit se ze svých chyb, je nucen je opakovat“. Vystihuje, v jakém rozpoložení se nacházíme. Prožíváme stejné situace stále znovu dokola, jen s malými obměnami – například proti komu se zrovna bouříme a jaké prostředky k tomu používáme. Jinak je rovnice (utiskovatel x utiskovaný = nutnost změny ve společnosti) stále stejná. A na prahu dalšího takového scénáře český národ právě stojí. Podaří se hlavním aktérům zachránit českou identitu, tedy to, co nás definuje, odlišuje od ostatních národů a na co jsme hrdí? Nebo to dopadne špatně, protože jsme příliš bezvýznamní, abychom o sobě mohli svobodně rozhodovat?
Jakub Trpiš ve svém románu popsal boj s držiteli moci, která je schopná udusit všechno, co je pro nás tradiční a drahé. Ovšem nezůstává nic dlužen ani zbabělcům z řad obyčejných lidí, jež rádi kritizují, a ve skutečnosti jsou příliš líní na to, aby něco změnili. Jsme schopní probudit v sobě opravdové vlastenectví, nebo si jenom švejkovsky ze všeho děláme legraci a cestou na porážku říkáme: Však ono to nějak dopadne?
Nepříjemné pocity mohou být pozitivní
Proces vývoje společenských změn v příběhu postupně nabírá obrátky. Konflikt vrcholí napínavým finále, které sledujeme z pohledu několika zcela odlišných postav, jež ovšem pevně spojí touha po změně. Autor chce naznačit, že jasně daný cíl může být společný, i když se názory v jiných ohledech rozcházejí. Sám říká, že se mnohdy neztotožňuje s tím, co si myslí jeho hrdinové, a přiznává, že jejich charaktery byly pro něj spisovatelskou výzvou: „K tomu, abych mohl napsat úplně rozdílné postavy, jsem se od nich musel jako autor úplně odtrhnout,“ dodává Trpiš.
Píše syrovým stylem, který se vyznačuje strohou otevřeností, a některé pasáže jsou plné násilí. To je ale součástí záměru působit kontroverzně, aby veřejnost reagovala a konstruktivně diskutovala. Stejně jako autor si tedy i čtenáři mohou skrze příběh projít očistcem a pochopit tak mnoho souvislostí.
