Stoner je ve zkratce biografický román o dozrávání a osobním růstu. Je to také román o lásce, knihách, profesoru literatury a jeho malém životě. Tak malém, jako je život každého z nás, kdo se neumí sám na sebe podívat z jiného úhlu. Přesto je to fascinující román. Bude vám vyprávět o lásce k literatuře, která v některých lidech hoří až do konce života.
Ve Williamu Stonerovi neuhasla nikdy.
Literatura byla pro něj jako obrovská síť, ve které je lidský život jen malý nepatrný uzlík. Ale ta síť je nádherná, plná světla a v ní je vetkán každý život a osud, ať už jsou sebemenší. Každý z nás se nakonec stane jedním příběhem v té síti. A tak bude nesmrtelný.
Pojďme si říct, kdo vlastně byl Stoner. Byl to syn sedláka, který z vesnice přišel v roce 1910 studovat zemědělství na Columbijské univerzitě. Tam našel nečekaně útočiště. Změnil si studijní obor a zapsal se na angličtinu a literaturu. Tak začala cesta profesora Stonera, který pak v Denveru přednášel více než třicet let. Do penze odešel v roce 1985.
Celý život mu nejvíc záleželo na tom, aby byl dobrý učitel. Začátky byly nesmírně těžké, protože zapálenost pro literaturu, jakou cítil v sobě, neuměl předat svým studentům. Nejde o to, že by byl perfekcionista, jen potřeboval vždy zvolit ta správná slova. Každý, kdo někdy zkoušel psát, bude dobře chápat tu frustraci, když ne a ne přijít na to pravé slovo, které vše vystihuje. Jak popsat ostatním, co cítí a vidí? Jak to popsat těm, kdo nemají ten dar a nerozumí?
Jeho útočištěm byla vždy univerzita. Tam se cítil dobře, tam měl pocit bezpečí.
Tam mohl realizovat svou lásku ke knihám, lásku k vědění, tam hledal odpočinek od pout těžkého manželství, záchranu, když si uvědomil, že jako rodič selhal. Stoner nebyl špatný manžel, jen si vybral špatnou ženu. Jako rodič neuspěl. V jednom bezmocném okamžiku nechal vlastní dceru napospas. Možná neměl sílu, aby čelil její nešťastné a hysterické matce a možná byl jen zbabělec. Jeho život je v mnoha ohledech prohraná hra, pokud to posuzujeme podle obvyklých měřítek, rodinných vztahů a přátel.
Ve Williamu Stonerovi neuhasla nikdy.
Literatura byla pro něj jako obrovská síť, ve které je lidský život jen malý nepatrný uzlík. Ale ta síť je nádherná, plná světla a v ní je vetkán každý život a osud, ať už jsou sebemenší. Každý z nás se nakonec stane jedním příběhem v té síti. A tak bude nesmrtelný.
Pojďme si říct, kdo vlastně byl Stoner. Byl to syn sedláka, který z vesnice přišel v roce 1910 studovat zemědělství na Columbijské univerzitě. Tam našel nečekaně útočiště. Změnil si studijní obor a zapsal se na angličtinu a literaturu. Tak začala cesta profesora Stonera, který pak v Denveru přednášel více než třicet let. Do penze odešel v roce 1985.
Celý život mu nejvíc záleželo na tom, aby byl dobrý učitel. Začátky byly nesmírně těžké, protože zapálenost pro literaturu, jakou cítil v sobě, neuměl předat svým studentům. Nejde o to, že by byl perfekcionista, jen potřeboval vždy zvolit ta správná slova. Každý, kdo někdy zkoušel psát, bude dobře chápat tu frustraci, když ne a ne přijít na to pravé slovo, které vše vystihuje. Jak popsat ostatním, co cítí a vidí? Jak to popsat těm, kdo nemají ten dar a nerozumí?
Jeho útočištěm byla vždy univerzita. Tam se cítil dobře, tam měl pocit bezpečí.
Tam mohl realizovat svou lásku ke knihám, lásku k vědění, tam hledal odpočinek od pout těžkého manželství, záchranu, když si uvědomil, že jako rodič selhal. Stoner nebyl špatný manžel, jen si vybral špatnou ženu. Jako rodič neuspěl. V jednom bezmocném okamžiku nechal vlastní dceru napospas. Možná neměl sílu, aby čelil její nešťastné a hysterické matce a možná byl jen zbabělec. Jeho život je v mnoha ohledech prohraná hra, pokud to posuzujeme podle obvyklých měřítek, rodinných vztahů a přátel.
Na své milované univerzitě přemítal i o lásce, když se konečně hluboce zamiloval. Nicméně, i když to byla velká láska, jeho největší životní láskou nebyla Katherine Driscoll, ale láska k poznání.
Stoner je téměř zapomenutý román z šedesátých let, který se dočkal slávy až v dnešní době. Možná je to právě touhle dobou, kdy lidé cítí, že mají právo na osobní realizaci i za cenu života bez rodiny. A ten má svou hodnotu i když se okolí může zdát zbytečný.
-ice-