I muži mají své city.O nich je Příběh zděšeného muže A. T. Blahosze. Kniha vyšla v prosinci, kdy se ztratila ve víru knihkupecké vánoční nabídky. Stojí však za to si jí všimnout nyní. Novinka českého autora vypráví příběh muže, jenž hledá sám sebe ve vztahu k synovi, o kterého přišel rozvodem. Přes naschvály manželky a bitvy u soudu se o chlapce vytrvale zajímá. I když se s ním může vídat jen omezeně a díky manželce komplikovaně, mezi ním a synem se rozvíjí citové pouto a vzájemně je obohacuje. Román „zděšeného muže“ má dobrodružnou a provokativní genezi v současném světě, který vytváří tlak na změnu identity člověka. Černý humor, když jde o věci vážné, je pro autora prevencí proti každodenním absurditám, z kterých je člověk brzy na mrtvici. Stav zmatených emocí nás v moderním světě často ohrožuje, a proto jsme se A. T. Blahosze zeptali:
Kdo je zděšený muž?
Zděšený muž je dnešní člověk z masa a kostí, ostře vnímající, jak manipulativní a „korektní“ státní náboženství bere člověku jeho zdravý rozum a snaží se ho stavět do role „správně“ myslící a konající ovce. Přitom se vyrovnává s komunistickou dobou, která jeho generaci nevratně infikovala nitro, a hledá lidskost pod blyštivými přebaly. Jeho zděšení znamená naději a pozitivní vztah k životu.
Kniha již způsobila jistý rozruch, a tak nás zajímá, z jakého popudu jste ji napsal?
Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Pod pestrými slupkami to vře. Cítíme, že se cosi vyčerpalo. Každý člověk v sobě nosí pravdivé obrazy, můžeme je podle vlastního naturelu nazývat morálkou, vírou… Cítíme je. Už malé dítě vám neomylně řekne, které věci v jeho krátkém životě „nejsou fér“. Jak to tahle dosud nevzdělaná bytůstka, dle dnešního náboženství vědy jen hrstka molekul a neuronů, může vědět? Život je plný tajemství a zázraků, ale v našem civilizačním okruhu se potácíme zploštělým prostorem, kde byl unikající střed nahrazen pestrými bizarnostmi a úchylnostmi.
Jaké bizarnosti máte na mysli?
Teplí lidé se chystají vychovávat děti, ženy se pasují do rolí mužů a skutečné muže ze strachu kastrují. K čemu je také potřebují? Lesbičky si bez problémů koupí mužské semeno na klinice. Stát bude brzy na udání učitelek odebírat rodičům děti a na popud úchylných lidí je místo „mámou“ a „tátou“ bude nazývat „rodičem 1“ a „rodičem 2“. Nedaleko od nás se to již děje. V Německu otvírají záchody pro třetí pohlaví, nikoho nelze diskriminovat. Hlasitě povykující minority začínají určovat pravidla všem.
Z toho ovšem plyne hodně silné zděšení...
Ano, všechny budovatelské hry musí děsit nás, kdo jsme prožili půlku života v reálném socialismu. Myslím, že hlavním úkolem mé jinak ztracené generace je upozorňovat na hrozivé podobnosti výroben lepších zítřků. Vysmívat se jim a demaskovat je, dokud je čas. Za hemžením dnešního člověka vězí úzkost. Nad vodou nás drží jen zběsilý rytmus a ohromující sobectví. Zdravý lidský rozum dostává na frak.
Příběh zděšeného muže má mnoho vrstev a významů. Co z nich podle vás vnímají čtenáři nejsilněji?
To bych moc rád věděl; každý čtenář má svou vlastní vnitřní krajinu. Potěšilo by mě, kdyby si v textu našel něco, s čím souzní, a byl to i jistý dotek krásy. Mně osobně je nejbližší linka nesobecké lásky hlavního hrdiny k dítěti, která je nakonec tím hlavním, co ho posunuje kupředu a dává mu naději. A samozřejmě nesmím zapomenout na humor, ten si spolu s postavami knížky užívám — pomáhá mi dýchat a demaskovat prázdnotu korektních bublin a slov.
Vaší uměleckou inspirací byl surrealismus. V jakém vztahu je tento směr k současnému světu, dokáže na něj reagovat?
Surrealismus je plný humoru — to je na něm osvobozující. Nebo přesněji komična ve smyslu oné „vyšší“ románové kategorie, jak ji vnímá Milan Kundera. To dobře uměl postihnout také Ladislav Fuks a pak všichni ti úžasní malíři — od Dalího a Magritta až po Štyrského, Toyen, Medka, Švankmajera. Surrealismus není o psychickém automatismu chrlených obrazů. Má svébytnou strukturu, která je jiná, než se na povrchu jeví. V jejím středu je ticho — velký záblesk komična. André Breton prohlásil, že humor je „principem vysokého zasvěcení“. Pronesl také spoustu různých kravin, ale tohle se mu povedlo.
Váš hrdina byl vyhnán z neexistujícího ráje svých snů a emocí do nepřátelské reality. Proč hledá únik ve změně identity?
V tom je ten vtip, ráje neexistují. A vnější „personu“ si přizpůsobujeme všichni, abychom přežili a udrželi to, co považujeme za cenné. Dnešní doba drží pohromadě jen díky neustálým proměnám identit, není divu, že nejskloňovanějším zaklínadlem je slovo „nový“. Cílem této manipulace je atomizovaný jedinec obraný o svůj střed, ženoucí se stále kupředu za sladkými sny, za novými smartphony a novými partnery. Nesmí ani na okamžik vydechnout, aby tuhle špinavou hru neprokoukl.
Váš „zděšený muž“ tuhle špinavou hru prohlédne a odloží brýle mámení?
Tuší, že je třeba vydat se opačnou cestou, ale bere to trochu zostra, je plný dětského strachu, jako tanečník mění stále masky, surfuje na svých hyperbolách a doufá, že tím ochrání něco podstatného. Není ale žádný velký hrdina a za své omyly vždy zaplatí. Realita kolem něj není nepřátelská — je jen jiná, než si ji vysnil. Existují v ní skuteční lidé, podivní, dobří i zlí. Svoji pravou identitu má zakódovanou v srdci a životem s ním putují jeho strážní andělé.
Knihu vám nedávno pokřtili přátelé. Jak křest probíhal a co jste se při něm o své knize dověděl?
Knihu mi pokřtili kamarádi muzikanti v pražské hospodě Na Slamníku, kde jako by se zastavil čas. Všechno bylo v ten předvánoční večer krásně trhlé, humorné a politicky nekorektní, moc jsem si tu legraci užíval. Ostrůvek pozitivní deviace v bláznivém světě. Prezentaci knihy obstarali dva ještě ne docela opilí doktoři práv a filozofie a knížka se jim líbila — byli v jejím hodnocení tak přesvědčiví, že si ji spousta účastníků odnesla domů jako dárek pro někoho blízkého.
Na závěr knihy jste prozradil, že Příběh zděšeného muže bude mít pokračování. Bude to příběh vyděšených žen nebo něco podobného?
Příběh zděšeného muže byl hlavně o moderním osamění. Muži jsou vyděšení a ženy jsou vyděšené: jejich nepřiznané strachy jim požírají životy. Zajímá mě průnik příběhů dnešních neurotických bytostí do míst, kde se jejich rozdílná pohlaví (onen druh ztracené upřímnosti) potkávají — tam je jiskření silné a úchvatné. Jde o hledání celku, o náš vztah k nevinnosti — jak ji cítí děti. Další knížka proto bude o nevinnosti žen a o nevinnosti mužů. O tom, jaké mohou být její podoby a co pro nás znamenají. Ztráta nevinnosti bývá tužkou osudu, která rýsuje naše životní příběhy.
Zdroj: www.sulc-svarc.cz
