Rozhovor s Pavlínou Brzákovou

Jste autorkou knihy, která má v názvu jméno Kryštof. Je to skutečná postava?
Předlohou knihy Kryštof ÁDéHáDě je příběh mého syna. Samozřejmě, části knihy jsou upravené, pozměnila jsem také některé události a konkrétní charakteristiky dalších postav. Do knihy jsem zařadila to, co jsem považovala za důležité: hledání způsobu chápání diagnózy, objevování metody, jak s takovým dítětem pracovat a jak přetvářet nepříznivé životní okolnosti, aby dítě fungovalo ve školském systému co nejlépe.

Můžete nám Kryštofa blíže představit?
Kryštof je milé, usměvavé dítě, s barevným vnitřním světem, které při začlenění do škol a školek funguje jen tehdy, když samo chce, a to nejlépe s pedagogy, kteří je mají skutečně rádi a záleží jim na něm. Kryštof miluje lidi, ale je taky rád sám, potřebuje čas na hraní, na práci a odpočinek v takových intervalech, které jemu vyhovují. Nesnese direktivní přístup ke své osobě, jinak se „sekne“, zaleze třeba pod stůl a odmítá spolupracovat. Někdy mu stačí k opětnému navození spolupráce jemné pohlazení nebo věta „pojď, uděláme to spolu“. Běžní dospělí to často nechápou, nebo to pochopit odmítají, a tak je Kryštof často vnímán jako nevychované a zlobivé dítě.

Proč jste se rozhodla, že napíšete tuto knihu?
Kniha vznikala dlouho v mých poznámkách, kdy jsem si zaznamenávala, co mi při mém zacházení s Kryštofem nejvíce pomáhalo a fungovalo. Protože jsme často měnili prostředí a získali i zkušenost ve škole v zahraničí, měla jsem možnost vidět, jak různá prostředí a různí lidé na Kryštofa působí. Později jsem došla k nápadu, že poznámkám vtisknu literární podobu, protože se mohou hodit i dalším maminkám v podobné situaci.

S dětmi a manželem jste byla dva roky v Prištině v Kosovu. Jak fungoval Kryštof na tamní mezinárodní škole?
Těžkosti se objevovaly velmi ostře na začátku, kdy ještě nedokázal komunikovat v angličtině. To období trvalo čtyři až pět měsíců. Tehdy jsem musela hodně pomáhat oběma dětem. Žákům, kteří anglicky nemluvili, se ve škole individuálně věnoval asistent, což bylo pro Kryštofa velkou podporou. Pedagogové si dávali záležet, aby se děti cítily ve škole dobře. Sešli jsme se s každým z nich a vysvětlili, jak Kryštof funguje. Měli jsme úzkou komunikaci se školou a její pozitivní přístup nám velmi pomohl.

Měla jste někdy pocit, že jste špatná máma? A pokud ano, jak se vám toto období podařilo překonat?
Tento pocit jsem zažívala zejména v Kryštofově ranějším věku, kdy jsme ještě neměli stanovenou diagnózu a netušili, s čím se potýkáme. Okolí mi často dávalo najevo, že neumím zvládat své dítě, že jsem typická máma, které svobodomyslnost ve výchově přerostla přes hlavu. Musela jsem najít v sobě jistotu, že svému dítěti rozumím, a naučit se mu pomáhat, aby pro něj náročné situace lépe zvládalo. Musela jsem víc věřit sobě.

Kryštof má ještě o rok starší sestru, jak spolu vycházejí?
Sestřička se někdy právem cítí odstrčena. Jsou to chvíle, kdy Kryštof potřebuje zvláštní pozornost nebo péči. Proto teď obě děti vědomě učím, že si musí vzájemně pomáhat. V poslední době se jejich vztah navzdory obvyklým sourozeneckým šarvátkám upevňuje. Mají se rádi a dohromady jsme dobrá parta.

Kdo by si měl knihu Kryštof ÁDéHáDě přečíst?
Maminky dětí s podobnými diagnózami, ale také všichni zájemci o radostnější přístup ke vzdělávání. A protože je ústředním tématem láska, může číst knihu skutečně každý.

Kmotry vaší knihy se stali herečka Jana Bernášková, jejíž dcera patří také mezi „ÁDéHáĎata“, a herec Jaroslav Dušek. Jak ten souvisí s tématem?
S Jaroslavem Duškem již pár let knižně spolupracujeme, vytvořili jsme jeho knihy Ze mě a TVARYTMY. Nyní jsme v přípravách Jaroslavovy nové knihy První dotyk, kde se věnuje tématu výchova dětí. Jaroslav a Jana vyslali knihu na, doufám, úspěšnou cestu ke čtenářům.

Text: Kateřina Žídková
Foto: Martina Storek