„Když v ulicích zavládne nejhlubší tma a klid, usedá k malému stolku ve sklepě dílny výrobce panenek mlada dívka. Na desce stolu před ní je holá porcelánová hlava a sleduje ji prázdným pohledem. Dívka vymačkává z tuby do ústřicové lastury červenou a bílou vodovou barvu, v zamyšleni okusuje špičku malířského štětce a upravuje si zrcadlo před sebou. Plamen svíčky tiše zasyčí. Dívka přimhouřenýma očima zírá na prázdný papír.Přidá trochu vody a míchá živé, zářivé barvy. První tah štětcem na papíře je ostrý a důrazný jako políček.“
Továrna na panenky je místo, kde pracují dvojčata Iris a Rose a taky je to místo, kde je neskutečně využívají. Také je to místo, kde jim ubíhá život mezi prsty, kde ztrácejí mládí, krásu i talent. Každá z nich má svůj velký sen o jiném lepším životě, ale ten lepší život je nečeká na stejném místě v prostoru a čase. Pro Rose takový život existuje v minulosti, tehdy, kdy ještě byla hezká a neměla tvář plnou jizev po neštovicích. Jizvy z mladé a krásné dívky udělaly smutnou a zahořklou skořápku osoby, kterou kdysi byla. Nečeká, že se něco změní, žije v beznaději a rezignovaně přežívá den za dnem při těžké práci v továrně na panenky. Pro Iris ten lepší život ještě pořád existuje jako možná budoucnost. Je daleko, nedá se uchopit, ale je tak přitažlivý, že může alespoň snít o tom, že je malířkou a maluje nádherná plátna, a ne neživé panenky.
Ale jsme v Londýně uprostřed 19. století, ve městě tisíců snů, tisíců dobrých i zlých srdcí, ve kterém se děje všechno možné. A tak souhrou neuvěřitelných okolností se Iris dostane na dosah některých svých tužeb, a to ji přiměje vykročit na svou vlastní cestu za štěstím a možná dosáhnout toho, o čem se zatím odvážila jen snít. Nic ovšem není zdarma. Za život, po kterém toužíme, nakonec vždycky musíme bojovat. Rozhodně, trpělivě, chytře i krvavě.
-ice-