Vaše publikace navazuje na předchozí Cestovatelské pohádky. Jak vznikl nápad propojit žánr pohádky s tematikou cestování?
Předchozí Cestovatelské pohádky vznikly původně jako celoroční projekt pro mateřskou školu. S možností, že by mohly vyjít knižně, jsem tehdy vlastně ani nepracovala. S kým jsem ale v té době již několik let spolupracovala byla Stáňa Korcová, pro kterou jsem psala řadu příběhů na různá témata. Známe se opravdu dlouho a myslím, že nám to v tom, co pro děti chceme tvořit, krásně ladí. Nepamatuji si přesně, jak náš rozhovor tehdy probíhal, ale Stáňa potřebovala příběhy o poznávání naší planety. Já se zeptala, jestli by to mohlo být cestování mezi světadíly a ona souhlasila. A tak jsem začala virtuálně putovat. Dala prostor fantazii a vyhledávala fakta. Cestovatelské pohádky totiž pohádky jsou i nejsou.
Motiv putování se v pohádkách objevuje poměrně často. V čem se vaše příběhy odlišují od tradičních pohádkových schémat?
Tvořím příběhy, které by mohly zapadnout do skupiny řekněme moderní autorské pohádky nebo příběhy s pohádkovými prvky. To je myslím výstižnější. Snažím se, aby rozvíjely přirozenou dětskou představivost a díky reálným informacím působily věrohodně. V Cestovatelských pohádkách, stejně jako v klasických, se objevuje hra čísel. Nejde ale o magickou trojku: tři přání, tři bratři, tři hlavy draka…. Je zde číslo čtyři – využité v kouzelném zaklínadle. Pohádkové postavy a zvířata mají svá trápení i slabosti, mnohdy podobné těm, které děti prožívají.
Ráda využívám i hry s jazykem, objevují se zde různé významy mnohoznačných slov a slova nová, která souvisí s příběhy a postavami v nich.
Hlavní odlišnost spatřuji v kombinaci fantazie a skutečnosti. Snažím se přiblížit opravdový svět století, ve kterém děti žijí a obohatit je o nové poznatky a informace. Nejde zde o boj dobra a zla, ale o hledání toho, co máme společného, o možnost prožít si s hlavním hrdinou různé situace a možnost k vytváření základního žebříčku hodnot.
Neodmyslitelnou součástí publikací pro děti jsou ilustrace. Když píšete knihy, představujete si vyprávění i v jeho přibližné vizuální podobě?
Moje hlava při psaní pracuje na plné obrátky a jsem ráda, že se mi v ní promítají nejen slova a věty, ale i obrázky, u kterých ovšem tak nějak neřeším proporce ani perspektivy. A tak, jak to v hlavě začne, tak to v ní i skončí. Fantazie sice zvládne obraz vytvořit, ale ruka jej neumí proměnit. Možná, kdybych se hodně snažila, nakreslím sněhuláka, ale nedopadlo by to dobře.
Je tedy veliké štěstí, že jsem se potkala s Adolfem Dudkem, a že jeho ilustrace provázejí příběhy v Cestovatelských pohádkách. To on je ten, který všemu dává vizuální podobu a přiznávám, že u toho díky mým neznalostem zažívá mnohdy perné chvíle. Nejde totiž pouze o obrázky doprovázející nebo znázorňující text, ale jsou zde i ilustrace, které mají význam vysvětlující a vzdělávací.
Nelze přehlédnout naučně vzdělávací charakter publikace. Které pohádkové prvky považujete při dětském poznávání světa za nejdůležitější?
Na každé dítě při jeho objevování světa působí asi něco jiného. Příběhy mu v tom mohou pomáhat a posouvat ho. Myslím, že by přitom mělo jít o radost z možnosti nechat se při poznávání unést fantazií. Z mého pohledu je důležitá přítomnost pohádkové postavy, do které je dítě schopné se vžít a prožívat spolu s ní její trable i radosti. A pak je to v Cestovatelských pohádkách také určitá dávka magie a kouzel, kdy věci ožívají, zvířata mluví a kouzelné zaklínadlo dítě dokáže přenést kamkoli bude chtít.
Stanislava Korcová: „Práce s informacemi vede ke kritickému myšlení dětí, což je velmi podstatné pro jejich další život.“
Vyprávění je v knize prokládané úkoly a pracovními listy. Jak vznikaly jednotlivé nápady k zapojování dětského čtenáře do jejich plnění?
Vzhledem k tomu, že pracuji řadu let jako předškolní pedagog, je pro mě prokládání jakéhokoliv textu otázkami a jednoduchými aktivitami samozřejmostí. Děti předškolního věku potřebují přijímat mnohostranné podněty. Střídání aktivit různorodého charakteru umožní dětem si nové poznatky z příběhů zopakovat několika způsoby a lépe si je zapamatovat.
V posledních letech v mateřských školách zaznamenáváme problémy se soustředěním a pozorností dětí, právě u poslechu příběhů a s tím souvisejícím porozuměním textu. A právě k tomu úkoly mimo jiné vedou. Děti si musí nejprve uvědomit, co se v textu dozvěděly a z toho pak vycházet. Většinou reaguji na Jitčiny vtipné situace a slovní hříčky nebo na informace, které by pro děti mohly být zcela nové, a tudíž náročnější pro zapamatování. Pracovní listy pak vše ještě rozšiřují a nabízejí další možnosti pro rozvíjení dítěte dle jeho individuálního zájmu.
Úkoly mají rozmanitý charakter. Podle kterých kritérií je vytváříte a čím se řídíte při stupňování jejich obtížnosti?
Opět bych se odrazila od předškolního vzdělávání, které je komplexně zajišťováno podle rámcového vzdělávacího programu v pěti oblastech, z nichž při tvoření úkolů vycházím. A protože mám ráda ve věcech systém, eviduji si jednotlivé oblasti v průběhu práce v tabulkách a získávám tak přehled o jejich pokrytí. Stejně tak postupuji i při stupňování obtížností, které mohou přesahovat až do prvního ročníku základního vzdělávání. Mohou, ale nemusí, záleží na každém dítěti a jeho individuálních schopnostech.
Jedná se o propojení žánru pohádky s pedagogikou. V čem spatřujete největší vzdělávací potenciál pohádkových příběhů?
V pohádkách obecně se děti setkávají s letitými ponaučeními, s řešeními určitých životních
situací, a hlavně s podobou dobra a zla a tím, že dobro vítězí, převážně však pomocí boje. Jitčiny příběhy jsou postavené na hledání toho, co nás spojuje, co pro sebe vzájemně můžeme udělat, jak si můžeme pomáhat, a to na různých místech naší planety. Potenciál Cestovatelských pohádek je tedy nejen v tom, že děti získají stejně jako v klasických pohádkách povědomí o základních morálních hodnotách, ale i fakta, tentokrát o pěti krásných odlehlých ostrovech. Na druhou stranu kniha neslouží jako encyklopedie, můžeme ji považovat za pomyslný odrazový můstek pro případné další vyhledávání, pátraní a tvoření dětí se svými nejbližšími. Ještě bych velmi ráda vyzdvihla důležitost předčítání rodičů dětem. I zde je skryt vzdělávací potenciál, a to samozřejmě nejen pohádek. Děti se při poslechu musí zklidnit, soustředit se, ale současně pracují se svou fantazií, přijímají nové informace a zpracovávají je s tím, co již znají, s čím mají zkušenosti. Právě práce s informacemi vede k tzv. kritickému myšlení dětí, což je velmi podstatné pro jejich další život a proto, aby neuvěřily všemu, co uslyší nebo si někde přečtou. Ano, toto všechno se dá, a mělo by se, učit již v předškolním věku.
Kniha vyžaduje pozornost čtenáře, protože úkoly vybízejí ke kreativnímu i logickému myšlení. Je těžké udržet rovnováhu mezi vzděláním a zábavou?
Učení by pro děti mělo být každopádně zábavou. Mělo by být hravé, spontánní, nenásilné… U Cestovatelských pohádek se nám zcela přirozeně daří vzdělávání a zábavu propojit, tedy vyrovnat. Je to také tím, že se na celek díváme z různých úhlů pohledů – autorky textu, ilustrátora a pedagoga. Pro nás tři to tedy těžké není. Je to zábava!
Adolf Dudek: „Role ilustrace je u dítěte nenahraditelná. Ilustrátor sám se musí vrátit do dětských let.“
Zaměřujete se na ilustrování knih pro děti již dlouhá léta. Čím vás osobně obohatila spolupráce na publikacích o cestovatelských pohádkách?
Je pravda, že za těch 30 let ilustrování jsem už něco zažil, ale tahle spolupráce byla jiná. Variabilní, otevřená a mile tvůrčí. Všichni tři si lidsky rozumíme a spousta nápadů vznikla při pracovních setkáních. Navíc kniha vznikala v době celosvětově omezeného cestování, a tak jsem nadšeně cestoval v ilustracích.
Ilustrace jsou pro dětského čtenáře důležitým článkem knih. Kterými motivy může podle vás ilustrace nejvíce zapojit děti do světa fantazie?
Záleží na věku dítěte. Pro děti do 3 let, které poznávají život, jsou ilustrace jednoduché a reálné. Pro školáky už mohou být ilustrace uvolněnější, dynamičtější, humorné, s určitými rozdíly mezi realitou a fantazií. A které motivy to jsou? Miliony, stačí se podívat na současný svět filmů a her! V tomhle směru je dítě stále o krok dál před námi dospělými.
Vizuální vjemy vstřebává dítě ve svém životě mezi prvními. Jakou roli má podle vás u dítěte ilustrace při poznávání okolního světa?
Ta role je nenahraditelná. U předškolního věku děti podle ilustrací čtou. Ilustrace by měla být
přiměřená jejich věku, upřímná a vlídná. Ilustrátor se musí sám vrátit do dětských let. Taková ilustrace dítě obohatí, něčím zaujme a dítě se k ní vrací. Důležitá je v téhle části života vazba na společné chvíle nad knihou s rodiči a vytvoření návyků ke čtení a poznávání světa přes stránky knih.
Ilustrace provázejí v tomto případě pohádkové vyprávění i plnění úkolů. Bylo obtížné obě tyto části obrazově skloubit dohromady?
Nejtěžší bylo najít takový styl ilustrace, který bude jiný a který se bude k úkolům hodit. V tomto případě bylo na prvním místě zadání úkolu a ilustrace ho musela jasně vykreslit, doplnit. Jak se to podařilo, uvidíte sami při jejich nadšeném plnění, no ne?
Text: Jan Švábenický
Foto: Petr Koláska
Předchozí Cestovatelské pohádky vznikly původně jako celoroční projekt pro mateřskou školu. S možností, že by mohly vyjít knižně, jsem tehdy vlastně ani nepracovala. S kým jsem ale v té době již několik let spolupracovala byla Stáňa Korcová, pro kterou jsem psala řadu příběhů na různá témata. Známe se opravdu dlouho a myslím, že nám to v tom, co pro děti chceme tvořit, krásně ladí. Nepamatuji si přesně, jak náš rozhovor tehdy probíhal, ale Stáňa potřebovala příběhy o poznávání naší planety. Já se zeptala, jestli by to mohlo být cestování mezi světadíly a ona souhlasila. A tak jsem začala virtuálně putovat. Dala prostor fantazii a vyhledávala fakta. Cestovatelské pohádky totiž pohádky jsou i nejsou.
Motiv putování se v pohádkách objevuje poměrně často. V čem se vaše příběhy odlišují od tradičních pohádkových schémat?
Tvořím příběhy, které by mohly zapadnout do skupiny řekněme moderní autorské pohádky nebo příběhy s pohádkovými prvky. To je myslím výstižnější. Snažím se, aby rozvíjely přirozenou dětskou představivost a díky reálným informacím působily věrohodně. V Cestovatelských pohádkách, stejně jako v klasických, se objevuje hra čísel. Nejde ale o magickou trojku: tři přání, tři bratři, tři hlavy draka…. Je zde číslo čtyři – využité v kouzelném zaklínadle. Pohádkové postavy a zvířata mají svá trápení i slabosti, mnohdy podobné těm, které děti prožívají.
Ráda využívám i hry s jazykem, objevují se zde různé významy mnohoznačných slov a slova nová, která souvisí s příběhy a postavami v nich.
Hlavní odlišnost spatřuji v kombinaci fantazie a skutečnosti. Snažím se přiblížit opravdový svět století, ve kterém děti žijí a obohatit je o nové poznatky a informace. Nejde zde o boj dobra a zla, ale o hledání toho, co máme společného, o možnost prožít si s hlavním hrdinou různé situace a možnost k vytváření základního žebříčku hodnot.
Neodmyslitelnou součástí publikací pro děti jsou ilustrace. Když píšete knihy, představujete si vyprávění i v jeho přibližné vizuální podobě?
Moje hlava při psaní pracuje na plné obrátky a jsem ráda, že se mi v ní promítají nejen slova a věty, ale i obrázky, u kterých ovšem tak nějak neřeším proporce ani perspektivy. A tak, jak to v hlavě začne, tak to v ní i skončí. Fantazie sice zvládne obraz vytvořit, ale ruka jej neumí proměnit. Možná, kdybych se hodně snažila, nakreslím sněhuláka, ale nedopadlo by to dobře.
Je tedy veliké štěstí, že jsem se potkala s Adolfem Dudkem, a že jeho ilustrace provázejí příběhy v Cestovatelských pohádkách. To on je ten, který všemu dává vizuální podobu a přiznávám, že u toho díky mým neznalostem zažívá mnohdy perné chvíle. Nejde totiž pouze o obrázky doprovázející nebo znázorňující text, ale jsou zde i ilustrace, které mají význam vysvětlující a vzdělávací.
Nelze přehlédnout naučně vzdělávací charakter publikace. Které pohádkové prvky považujete při dětském poznávání světa za nejdůležitější?
Na každé dítě při jeho objevování světa působí asi něco jiného. Příběhy mu v tom mohou pomáhat a posouvat ho. Myslím, že by přitom mělo jít o radost z možnosti nechat se při poznávání unést fantazií. Z mého pohledu je důležitá přítomnost pohádkové postavy, do které je dítě schopné se vžít a prožívat spolu s ní její trable i radosti. A pak je to v Cestovatelských pohádkách také určitá dávka magie a kouzel, kdy věci ožívají, zvířata mluví a kouzelné zaklínadlo dítě dokáže přenést kamkoli bude chtít.
Stanislava Korcová: „Práce s informacemi vede ke kritickému myšlení dětí, což je velmi podstatné pro jejich další život.“
Vyprávění je v knize prokládané úkoly a pracovními listy. Jak vznikaly jednotlivé nápady k zapojování dětského čtenáře do jejich plnění?Vzhledem k tomu, že pracuji řadu let jako předškolní pedagog, je pro mě prokládání jakéhokoliv textu otázkami a jednoduchými aktivitami samozřejmostí. Děti předškolního věku potřebují přijímat mnohostranné podněty. Střídání aktivit různorodého charakteru umožní dětem si nové poznatky z příběhů zopakovat několika způsoby a lépe si je zapamatovat.
V posledních letech v mateřských školách zaznamenáváme problémy se soustředěním a pozorností dětí, právě u poslechu příběhů a s tím souvisejícím porozuměním textu. A právě k tomu úkoly mimo jiné vedou. Děti si musí nejprve uvědomit, co se v textu dozvěděly a z toho pak vycházet. Většinou reaguji na Jitčiny vtipné situace a slovní hříčky nebo na informace, které by pro děti mohly být zcela nové, a tudíž náročnější pro zapamatování. Pracovní listy pak vše ještě rozšiřují a nabízejí další možnosti pro rozvíjení dítěte dle jeho individuálního zájmu.
Úkoly mají rozmanitý charakter. Podle kterých kritérií je vytváříte a čím se řídíte při stupňování jejich obtížnosti?
Opět bych se odrazila od předškolního vzdělávání, které je komplexně zajišťováno podle rámcového vzdělávacího programu v pěti oblastech, z nichž při tvoření úkolů vycházím. A protože mám ráda ve věcech systém, eviduji si jednotlivé oblasti v průběhu práce v tabulkách a získávám tak přehled o jejich pokrytí. Stejně tak postupuji i při stupňování obtížností, které mohou přesahovat až do prvního ročníku základního vzdělávání. Mohou, ale nemusí, záleží na každém dítěti a jeho individuálních schopnostech.
Jedná se o propojení žánru pohádky s pedagogikou. V čem spatřujete největší vzdělávací potenciál pohádkových příběhů?
V pohádkách obecně se děti setkávají s letitými ponaučeními, s řešeními určitých životních
situací, a hlavně s podobou dobra a zla a tím, že dobro vítězí, převážně však pomocí boje. Jitčiny příběhy jsou postavené na hledání toho, co nás spojuje, co pro sebe vzájemně můžeme udělat, jak si můžeme pomáhat, a to na různých místech naší planety. Potenciál Cestovatelských pohádek je tedy nejen v tom, že děti získají stejně jako v klasických pohádkách povědomí o základních morálních hodnotách, ale i fakta, tentokrát o pěti krásných odlehlých ostrovech. Na druhou stranu kniha neslouží jako encyklopedie, můžeme ji považovat za pomyslný odrazový můstek pro případné další vyhledávání, pátraní a tvoření dětí se svými nejbližšími. Ještě bych velmi ráda vyzdvihla důležitost předčítání rodičů dětem. I zde je skryt vzdělávací potenciál, a to samozřejmě nejen pohádek. Děti se při poslechu musí zklidnit, soustředit se, ale současně pracují se svou fantazií, přijímají nové informace a zpracovávají je s tím, co již znají, s čím mají zkušenosti. Právě práce s informacemi vede k tzv. kritickému myšlení dětí, což je velmi podstatné pro jejich další život a proto, aby neuvěřily všemu, co uslyší nebo si někde přečtou. Ano, toto všechno se dá, a mělo by se, učit již v předškolním věku.
Kniha vyžaduje pozornost čtenáře, protože úkoly vybízejí ke kreativnímu i logickému myšlení. Je těžké udržet rovnováhu mezi vzděláním a zábavou?
Učení by pro děti mělo být každopádně zábavou. Mělo by být hravé, spontánní, nenásilné… U Cestovatelských pohádek se nám zcela přirozeně daří vzdělávání a zábavu propojit, tedy vyrovnat. Je to také tím, že se na celek díváme z různých úhlů pohledů – autorky textu, ilustrátora a pedagoga. Pro nás tři to tedy těžké není. Je to zábava!
Adolf Dudek: „Role ilustrace je u dítěte nenahraditelná. Ilustrátor sám se musí vrátit do dětských let.“
Zaměřujete se na ilustrování knih pro děti již dlouhá léta. Čím vás osobně obohatila spolupráce na publikacích o cestovatelských pohádkách?
Je pravda, že za těch 30 let ilustrování jsem už něco zažil, ale tahle spolupráce byla jiná. Variabilní, otevřená a mile tvůrčí. Všichni tři si lidsky rozumíme a spousta nápadů vznikla při pracovních setkáních. Navíc kniha vznikala v době celosvětově omezeného cestování, a tak jsem nadšeně cestoval v ilustracích.
Ilustrace jsou pro dětského čtenáře důležitým článkem knih. Kterými motivy může podle vás ilustrace nejvíce zapojit děti do světa fantazie?
Záleží na věku dítěte. Pro děti do 3 let, které poznávají život, jsou ilustrace jednoduché a reálné. Pro školáky už mohou být ilustrace uvolněnější, dynamičtější, humorné, s určitými rozdíly mezi realitou a fantazií. A které motivy to jsou? Miliony, stačí se podívat na současný svět filmů a her! V tomhle směru je dítě stále o krok dál před námi dospělými.
Vizuální vjemy vstřebává dítě ve svém životě mezi prvními. Jakou roli má podle vás u dítěte ilustrace při poznávání okolního světa?
Ta role je nenahraditelná. U předškolního věku děti podle ilustrací čtou. Ilustrace by měla být
přiměřená jejich věku, upřímná a vlídná. Ilustrátor se musí sám vrátit do dětských let. Taková ilustrace dítě obohatí, něčím zaujme a dítě se k ní vrací. Důležitá je v téhle části života vazba na společné chvíle nad knihou s rodiči a vytvoření návyků ke čtení a poznávání světa přes stránky knih.
Ilustrace provázejí v tomto případě pohádkové vyprávění i plnění úkolů. Bylo obtížné obě tyto části obrazově skloubit dohromady?
Nejtěžší bylo najít takový styl ilustrace, který bude jiný a který se bude k úkolům hodit. V tomto případě bylo na prvním místě zadání úkolu a ilustrace ho musela jasně vykreslit, doplnit. Jak se to podařilo, uvidíte sami při jejich nadšeném plnění, no ne?
Text: Jan Švábenický
Foto: Petr Koláska
