Francouzská spisovatelka Yannick Grannecová představila 15. května na veletrhu Svět 
knihy Praha svůj strhující román Bohyně malých vítězství, který pojednává o jednom z nejbrilantnějších matematiků 20. století, Einsteinově blízkém příteli a brněnském rodákovi Kurtu Gödelovi.
knihy Praha svůj strhující román Bohyně malých vítězství, který pojednává o jednom z nejbrilantnějších matematiků 20. století, Einsteinově blízkém příteli a brněnském rodákovi Kurtu Gödelovi.Na začátku besedy, která se konala v komorním sále, zazněl úryvek z románu - jak se Adéla setkala s mladým vědcem Gödelem. Po přečtení ukázky položila moderátorka autorce několik otázek, které byly následně tlumočeny do francouzštiny. O pár z nich se s vámi podělíme.
Živelná Adéla a Geniální vědec. Vaše kniha je román, takže vaše fantazie vám pomohla spoustu věcí vymyslet. Nicméně z toho vyplývá, že jste se hodně držela faktu a reality. Dá se vyjádřit, kolik procent představuje ta realita, historická pravda a kolik z toho je fikce?
To je velmi obtížná otázka, která ale vyvrací to, na co se mě lidé často ptají. Já bych tu knihu přirovnala k pletené šále, kdy jsem dohromady splétala fikci s realitou. Takhle zpětně nemůžu říct, co byla vlastně realita a co fikce. Museli byste se mě zeptat na konkrétní události, ale řekněme, že je to tak půl na půl. Samozřejmě, než jsem začala psát, tak jsem si hodně o Gödelovi našla, vyhledávala jsem různé dokumenty a vše co jsem dohledala, všechny reálné věci, jsem v knize použila a ty díry mezi fakty jsem vyplnila fikcí. Vše, co se týká Adély, je fikce, protože toho o ní moc nevíme. Máme pár fotek, pár zmínek v některých biografiích, zmínky v knihách Oskara Morgensterna, ale celkově toho o ni moc nevíme. Takže když shrneme vše, co se týká Gödela, je pravda a co se týká Adély, je fikce. V případě Marianne, což je tchýně, je to všechno pravda.Co se týče různých historických zmínek a faktů, tak je pravda, že Gödelova matka se celých deset let odmítala s jeho ženou setkat. Dokonce odmítla přijít na svatbu. Gödel prosil v dopisech matku, aby si vzpomněla na narozeniny jeho ženy, aby jí napsala. Je pravda, že Marianne nepatřila do žádné buržoazní vrstvy, ale stavěla se do ní, hrála si na to a přála si pro svého syna nějaké lepší manželství a lepší ženu, která by ho doprovázela na jeho univerzitní kariéře. Nakonec se s tím, že si vzal Adélu smířila, protože si uvědomila, že Adéla je pro jeho přežití naprosto nezbytná a že se v podstatě stala takovou jeho pečovatelkou.
To znamená, že dopisy Marianne Gödelovi skutečně existovaly a že je Adéla nespálila?
Ano existovaly, ale já jsem k nim musela taky něco dodat a udělala jsem to právě kvůli Adéle, protože Marianne mě hrozně rozčilovala, proto jsem je nechala spálit. Ve skutečnosti se Adéla k archivům svého manžela chovala velmi dobře, zachovala všechny dopisy i dopisy od matky. Dokonce je tam jeden dopis, kdy je Gödelovi 65 let a stěžuje si své matce, jak ho všechno bolí, píše ji o každém bebíčku a maminka je pořád v Rakousku doma, ale on jí o tom píše, takže jsem ty dopisy musela spálit.
Použila jste Adél, aby vyprávěla matematické vzorce a matematické věty svým jazykem, nicméně 
to pro vás znamenalo obrovskou přípravu k napsání té knihy. Jak dlouho jste se na to připravovala a co jste vše studovala?
to pro vás znamenalo obrovskou přípravu k napsání té knihy. Jak dlouho jste se na to připravovala a co jste vše studovala?Z mých vědeckých znalostí je mou jedinou výbavou maturita z matematiky, což už je poměrně dávno, takže jsem samozřejmě hodně četla, zejména populárně naučné knížky. A když jsem něčemu nerozuměla, tak jsem se snažila najít nějaké jiné vysvětlení. Co se týče Gödelovy teorie o neúplnosti, tak o tom je hodně populárně naučných knih. Nemůžu říct, že bych to úplně pochopila, ale dokážu si tak trochu představit, o co jde. S dalšími jeho teoriemi mi pomáhal kamarád, ke kterému jsem docházela na kurzy. Pravda je, že on je matematik, takže vůbec netuší, co to je metafora a neumí ji používat. Nechápe, jak to vůbec funguje. Takže když jsem mu ukázala svou knihu a nechala jsem mu ji přečíst, tak se začal rozčilovat a říkal : "Ne, ne, ne, takhle to nemůže být, takhle to nemůžeš napsat." A já jsem se mu snažila vysvětlit, že to je román, že tady nemůžu použít matematická znaménka. Musím tedy přiznat, že jsem v jeho přítomnosti během psaní často trpěla migrénami.
Ve druhé etapě jsem testovala na svém okolí, kdykoliv jsem vymyslela nějaký nový způsob, jak něco vysvětlit, nějakou novou metaforu, jestli to chápou. Zejména jsem to zkoušela na svých dětech. Až mi jednoho dne řekly: "Už to chápu", tak jsem věděla, že jsem to napsala dobře a je to pochopitelné.
Text, foto: Lucie Toušová
