Přes dvacet let jste působil u policie, pak také u armády. Proč jste se rozhodl odejít a tuto kariéru ukončit?
Dá se říci, že se zde sešlo více faktorů. Dostavila se jakási únava s prvky deziluze. Navíc začalo ve službě docházet k personálním změnám a na místa dosavadních velitelů přicházeli lidé, se kterými jsem si příliš nerozuměl. Nebo si nerozuměli oni se mnou (smích). A v té době mi přišly nějaké nabídky na civilní zaměstnání a já si řekl proč ne. Uvědomil jsem si, že jsem ještě ve věku, kdy mohu začít znovu a jinde. Sloužit ještě o pár let déle, tak bych se už k takovému zásadnímu kroku neodhodlal.
Byl jste na misi v Afghánistánu. Jak dlouho a jak jste tam fungoval? Bylo to pro vás nebezpečné?
V Afghánistánu jsem byl nasazený po dobu necelých sedmi měsíců, a to ve funkci operativního pracovníka Vojenského zpravodajství. Naším úkolem bylo zjišťovat z různých zdrojů informace o hrozbách namířených na příslušníky našeho vojenského kontingentu, případně i dalších armád zde působících. A k tomu nebezpečí… Proti příslušníkům mise ISAF, jejich vozidlům a základnám byly vedeny ze strany povstalců časté útoky. Pumové, raketové, nebo i z ručních zbraní. Byla zde určitá pravděpodobnost, že i vy se stanete jejich terčem. Samozřejmě, že nebezpečí bylo daleko větší pro vojáky, kteří se účastnili přímých operací, než pro týlaře na základně. Ale mimo ohrožení nebyl nikdo.
Jak byste popsal tuto zemi z pohledu turistiky? Jaké krásy se lidem, kterým se Afghánistán podaří navštívit, nabízejí?
Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl tuto obrovskou a fascinující zemi opakovaně prohlédnout z paluby letících vrtulníků. A i když jsem ji neviděl celou, tak ty části, které jsem viděl, mě ohromily. Od vyprahlých nížin přes úrodná okolí řek až po zasněžené štíty Hindúkuše. A často jsem přemýšlel o tom, že tato země by z turistického ruchu neuvěřitelně profitovala. Ale obávám se, že vzhledem k bezpečnostní situaci Afghánistán je a i dále zůstane masovému turismu uzavřený. Je to však věčná škoda, být v zemi trochu klidněji, určitě bych se tam sám ještě podíval.
Co vám tato mise dala a co naopak vzala?
Po pracovní stránce jsem měl možnost podílet se na úkolech, o kterých jsem mohl do té doby číst leda v dobrodružných románech. Spolupracoval jsem s opravdovými profesionály, a to jak s kolegy z Armády České republiky, tak i zahraničních kontingentů. Moc rád na ně vzpomínám. A dále díky tomu, že jsem často cestoval, jsem měl možnost vidět velký kus té neuvěřitelné země. Setkával jsem se také s místními lidmi, kteří dovolili nahlédnout do jejich soukromí a umožnili mi aspoň trošku pochopit způsob jejich myšlení. A co mi vzala? Když jsem odjížděl, byl mému synovi rok a půl. V tomto věku se děti mění přímo před očima a já jsem jeho pokroky a proměnu nemohl vidět.
V současnosti jste bezpečnostním konzultantem pro státní i privátní sektor. Co všechno tato pozice obnáší?
Po odchodu do civilu jsem se doslova vrhnul do nově vznikající profese, a to vzdělávání veřejnosti v oblasti připravenosti na řešení krizových a mimořádných situací. Populace v České republice totiž téměř zapomněla, že bezpečnost každého z nás začíná právě u jednotlivců. Přenechává ji na bedrech profesionálů, což je samozřejmě dobře, protože IZS v naší zemi funguje skvěle, ale přece jen… Když se dostanete do průšvihu, jste v tom několik minut, někdy i déle, úplně sami. A stane se jen to, co uděláte. A právě na osvětu v této oblasti jsem se s kolegy zaměřil. V současnosti tak přednášíme na školách, a to jak učitelům, tak i dětem a studentům. Dále vzděláváme personál nemocnic, úřadů či různých soukromých subjektů, jako jsou například nákupní centra. Tedy všude tam, kde je – vzhledem k pohybu většího množství osob – riziko vzniku takové situace vysoké, případně tam k nebezpečným situacím již došlo.
Kdy vám v hlavě proběhla myšlenka na to, že byste mohl napsat knihu?
Od útlého věku jsem chtěl nějakou knihu napsat. Vždy však chyběl nápad, příběh, který tady ještě nebyl a který by dokázal čtenáře zaujmout. Ten okamžik nastal až tehdy, kdy jsem přemýšlel o svém bývalém profesním životě. A tehdy mi začaly v hlavě naskakovat dějové linie, které by stály za napsání. A jednoho dne jsem si prostě sedl a začal psát…
Říkáte, že vaším vzorem je Frederick Forsyth. Proč zrovna tento autor?
Na jeho knihách jsem vyrostl. První, kterou jsem četl asi ve třinácti, byl Den pro Šakala. Byl jsem unešený spádem děje, vypravěčským stylem a proplétáním dějových linií. A jeho další knížky jsou na tom stejně, i když v těch posledních se zdá, že už tak trochu vykrádá sám sebe. Ale přesto doufám, že se na trhu objeví ještě nějaké jeho dílo, které jsem nečetl a já si jeho četbu užiju.
Jakému čtenářskému publiku jsou vaše knihy určeny?
Snažil jsem se, aby to nebyly jen akční knihy. Je v nich i love story, pohledy do nitra nejen kladných, ale i těch záporných postav. Také jsem načrtl lehký náhled do historie kavkazských národů, protože si myslím, že posláním knih je také trochu čtenáře vzdělat v oblasti, které by se asi jinak nevěnoval.
První kniha má podnázev Pravidlo tří zdrojů. Co to znamená, co jsou to ty tři zdroje?
Kniha vypráví příběh operativce tehdejšího ÚOOZ, který se dostane k informaci o příjezdu zabijáka ISIS do České republiky. A každý operativec ví, že pokud se k takové závažné informaci dostane, je nutno ji prověřit ze tří na sobě nezávislých zdrojů. A to náš hrdina neudělá a také na to v závěru celého případu trochu dojede… Ale víc prozrazovat nebudu, abych případným čtenářům nerozkryl podrobnosti a nepřipravil je o překvapení.
Na pultech knihkupectví nyní na čtenáře čeká vaše druhá kniha, novinka Břídilové z Kábulu. Je nutné číst vaše knihy jednu po druhé, navazují na sebe?
Knihy je možno číst v opačném pořadí. Ve druhém díle jsou sice občasné odkazy na minulý profesní i soukromý život hlavního hrdiny, ale trochu vnímavý čtenář si to jistě dá do souvislostí.
Říkáte, že děj vašich knih je z 10 % realita, zbytek fikce. Byl to váš záměr, držíte se nějak tohoto pravidla, nebo to tak vyplynulo samo při psaní?
Toto pravidlo mi bylo doporučeno lidmi z profese, kteří mi pomáhali při tvorbě knih. Snažím se ho dodržet. Těch deset procent popisuje postupy vyhledávání a vyšetřování, pracovní návyky operativců. Osoby a příběhy jsou sice inspirovány skutečnými událostmi, ale jsou natolik pozměněné, že asi nelze mluvit o realitě.
Jak vaše psaní ovlivnila současná válka na Ukrajině, pokud tedy vůbec měla vliv na váš knižní příběh? Promítla se nějak ve druhé knize?
Knihy vznikaly v době, kdy válka ještě nebyla. Jak říkám, byla to doba, kdy všechno bylo natřené zlatou barvou a chvíli to dokonce vypadalo, že celý svět bude spolupracovat. Téměř nikdo nevěřil, že by se mohlo v Evropě rozpoutat něco tak příšerného, co místy připomíná bitvy první světové války.
Do děje knihy tak rusko-ukrajinská válka vůbec nevstoupila. Bohužel tento konflikt naprosto posouvá hranice toho, co naše generace doposud považovala za válku. A pokud jsem uvažoval o knize, kde by se odkaz války promítl, odehrával by se opět v České republice a týkal se problematiky veteránů postižených těžkým posttraumatickým stresovým syndromem.
Původně jste plánoval trilogii. Platí to stále?
Ano, v současné době pracuji na třetím, závěrečném díle. Snad se mi ho podaří dokončit v termínu.
A co potom? Máte chuť do dalšího psaní?
Ano, mám pár nápadů. Kromě výše uvedeného bych chtěl napsat příběh veteránů z jugoslávského konfliktu, protože se na ně ve společnosti úplně zapomnělo. A dále si pohrávám s myšlenkou kriminálního románu, ve kterém by jednu z hlavních rolí hrála umělá inteligence. Ale to je zatím hudba budoucnosti.
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Eduarda Krainera
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
