V tomto smyslu nemusí mít čtenář obavu z výskytu složitých a těžko dešifrovatelných metafor nebo jiných obrazných pojmenování a figur. Ne. A přece se tato krásná tenká kniha nečte jedním dechem. Já ji četl pomalu, ztrácel se a k básním se vracel.

A přesně tak je to v pořádku, protože „báseň není život./ Je v pořádku, když končí nádechem,“ jak píše pan Děžinský na samém konci sbírky, v posledních dvou verších. Je to až nesnesitelná pomalost, s níž jsem se jako čtenář v této knize potýkal. Obcházení ostrova bych dvěma slovy popsal jako delikátní oříšek, k jehož rozlousknutí i vy budete hledat klíč, respektive kleště.

Předně bych vám radil zapomenout, že i v literatuře existuje něco jako spád. Básně v této sbírce jsou sice komponovány volným veršem, volným jak rozvolněný jen dokáže být, přesto natolik přesným, upřeným a soustředěným, že vás bude tížit jako koule u nohy. Nechtějte číst o překot, Děžinského nejnovější poezie vás může učit být. Být pomalu, mohutně a hluboce. Nádech, výdech. Prohloubené dýchání, intimní prožívání bez rozdílů a podmínek.

Ono se toho totiž, přátelé, děje hrozně moc; a pořád. I když jen sedíte za psacím stolem, při obcházení svého maličkého ostrova. Ať už sami, nebo sami s lidmi. Třeba začne pršet. „Společně se díváme na déšť/ a je to lepší než láska za hrob. (…) Byl jsem tu s tebou./ Na nic jiného se nepamatuji.“ A mnoho dalších obyčejných zázraků a nepatrných překvapení, protože náhlých uvědomění si. Byly tu miliony lidí přede mnou, miliardy bytostí tu jsou a budou, i kopce a hory jsou v pohybu vůči sobě, nebo vůči času, který jediný je stále totožný.

Milan Děžinský je v obcházení ostrova pomalý, pokorný, civilní, udivený, milující i milovaný. Smířený. To je nevídané a vzácné. Jak úžasná může být další životní pouť, klidně i dost delší než ta dosavadní, když je člověk smířený a hluboce šťastný, byť i šťastně nešťastný?

Autor: Standa Černý