Prozraďte nám něco o sobě. Je fantaskní román Stará škola vaše knižní prvotina?
Všechno začalo, když jsem byl ještě kluk, kdy jsem přečetl, co mi pod ruku přišlo. To přerostlo v celoživotní závislost. Potřeboval jsem se do těch paralelních světů vracet a znovu prožívat všechna ta nádherná dobrodružství! A co mi připadalo jako nejvíc, bylo, že bych snad sám mohl takové světy tvořit, že bych se snad sám mohl stát spisovatelem. A tak jsem na základní škole psal krátké povídky, vydával jsem třídní časopis. S prvními láskami přišly básničky, na přelomu 70. a 80. let, v době studií, jsem časopisecky publikoval drobnější prózy a básně, spolupracoval s Československým rozhlasem jako dopisovatel. Po delší době, kdy už se zdálo, že jsem se nadobro usadil, překvapil jsem sám sebe i své okolí a začal sepisovat příběh, který jsem vyprávěl dětem před spaním… Tak vznikala dračí trilogie „Hic sunt dracones“, její první díl „Firfix“ vydal Knižní klub, další dva díly „Zlopoustevník Šáchor“ a „Úroboros“ pak už vydal jako e-knihy. Stará škola není prvotina, ale je to můj první román pro dospělé.
Ve vašem díle vystupuje Karel Jaromír Erben. Proč jste si vybral právě postavu jedné z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození?
Protože je to jeden z básníků „mého srdce“. Protože jeho Kytice se čte i po 170 letech od prvního vydání, a to navzdory tomu, že jde o školní povinnou literaturu. V průběhu psaní Staré školy jsem Kytici četl snad stokrát a stále jsem nacházel nové a nové motivy, detaily, kterých jsem si předtím nedokázal všimnout, její skrytou krásu. A taky proto, jak se dokázal prát s osudem, který mu nepřál. Za velkou nespravedlnost považuji hlasy, které ve srovnání s Karlem Havlíčkem Borovským nebo Boženou Němcovou zdůrazňují, že Erben se za všech okolností snažil nepřekážet moci a vycházet s ní co nejlíp. Čím víc jsem se nořil do básníkovy korespondence, do dobových svědectví, tím více jsem cítil, že Erbenova statečnost byla jiného druhu – tichá, ale neústupná. Rodinu stavěl nade vše, ale ani na okamžik neztrácel ze zřetele své poslání. Možná se někomu po přečtení Staré školy bude zdát moje pojetí Erbena kacířské, ale je za ním hluboký obdiv básníkovi a láska k člověku, který se nikdy nevzdal.
Stará škola má dvě dějové linie. Jednu probíhající na přelomu 40. a 50. let 19. století a druhou v 60. letech století 20. Která vám byla při psaní bližší?
Na to asi neumím odpovědět. V 60. letech minulého století jsem vyrůstal a při psaní jsem mohl do určité míry vycházet z vlastní zkušenosti. Jak se obě časové i dějové linie v poslední třetině knihy začnou propojovat, je čím dál zjevnější, v čem se obě epochy navzájem podobají. Devatenácté století může na první pohled působit možná útulněji, „gemütlich“, ale i tehdy šlo těm nejpotřebnějším o holé přežití.
Naznačíte nám ve stručnosti, o čem Stará škola vlastně je?
Vystudovaný právník a městský archivář u Pražské obce Karel Jaromír Erben byl jako vědec známý přísně systematickým přístupem k národopisnému a historickému bádání i k vlastní tvorbě. Jak se tedy mohlo stát, že po 19 letech od napsání první balady svolil k tomu, aby napjatě očekávané a několikrát odložené první vydání Kytice vyšlo v jiné než zamýšlené podobě? Děj se točí kolem jediné otázky. Která z původně zvažovaných balad v prvním vydání chybí a proč? Zatímco ve vědecké práci doktora Kakose, jenž se zabývá ohlasem paranormálních jevů v Erbenově díle, se vrší otazníky, jeho syn Filip má přízemnější starosti. Přepracovaný tatínek je věčně v práci, kde se o něj podezřele zajímá atraktivní kolegyně. Rodiče se po přestěhování do nového bytu hádají a Filipa místo k babičce, na kterou je zvyklý, teď najednou strčí do školky! Proč jen ho kamarádi varují, aby se do první třídy za žádnou cenu nenechal zapsat do Staré školy? Co strašného se skrývá v hlubinách jejího sklepení, před kterým se třesou poškoláci? Zachrání Filip rozpadající se manželství rodičů a podaří se mu té záhadě přijít na kloub? A jaká bude cena, kterou za to zaplatí?
Jak vás napadlo soustředit se právě na žánr fantaskního románu?
Příběh se rodil postupně a jeho základní obrysy jsem dával dohromady skoro dva roky. Vlastně jsem si byl docela jistý začátkem a zhruba jsem i věděl, jak bych chtěl, aby skončil. Zdálo se, že najít cestu, jak se k vyústění příběhu propracovat, nebude zas až takový problém. Několikrát jsem se ale při psaní „zasekl“ na poměrně dlouhou dobu, zkoušel jsem různé varianty. Ale to, že půjde o fantaskní román, se nabízelo! Jen jsem některé z postav Erbenovy poetiky, které si o to, jak se vyprávění krok za krokem odvíjelo, v podstatě řekly, prostě nechával ožít.
Pro jaké čtenáře je kniha určena? Objevuje se v ní téma paranormálních jevů a nevyřešených záhad. Budeme se bát?
To doufám! A taky doufám, že příběh povzbudí vaši fantazii, umožní vám ponořit se do jeho zvláštního světa, chvílemi snít a sledovat osudy jeho hrdinů, bát se o ně, spolu s nimi bojovat s neznámým a nepolapitelným nepřítelem, a postupně objevovat, proti komu to vlastně stojí. Na druhou stranu dobové reálie jsou, jak doufám, přesné a věrné, takže je i pro čtenáře zvídavé, kteří hledají kromě zábavy a napětí i poučení. A především pro ty, kteří v něm budou nalézat i radost a naději do budoucna. A snad se i proto ke Staré škole po čase rádi vrátí!
Zajímáte se kromě Karla Jaromíra Erbena i o jiné významné osobnosti české literatury 19. století?
V příběhu některé z nich vystupují a sehrají nemalou roli – fascinující postavou pro mě vždycky byl František Palacký. Nepřímo – alespoň ve formě veršů – se v příběhu mihne i Karel Hynek Mácha. A už jsem zmiňoval pohnuté osudy Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové. Vůbec šlo o fascinující dobu.
Co rád čtete vy sám? Máte nějaký vyhraněný typ knih, kterému dáváte přednost před ostatními?
Rád si přečtu jakoukoli kvalitní knihu a je mezi nimi celá řada „starých“ i současných českých i světových autorů. Z žánru fantasy čtu jenom dva autory – J. R. R. Tolkiena a Terryho Pratchetta. Z poezie jsou kromě Erbena dalšími z básníků „mého srdce“ Jan Skácel, Václav Hrabě a Miroslav Holub. Jako kluk jsem hltal Mayovky a příliš jsem nemusel Verneovky, i když na slavné Zemanovy filmy podle jeho děl se rád dívám znovu a znovu. Z Marka Twaina se mi, pro někoho možná překvapivě, nejvíc líbil Yankee z Connecticuttu na dvoře krále Artuše, snad možná díky vznešenosti krále vynášejícího z chudé chýše na vlastních zádech malomocného. Z Franze Kafky mě nejvíce oslovily Proces a Proměna, ale asi by bylo nespravedlivé dál pokračovat, abych na někoho nezapomněl.
Plánujete se pustit do dalšího literárního díla? Nebo už snad máte nějaké rozpracováno?
Rád bych, pokud mi pán Bůh dopřeje, v psaní pokračoval. Rozpracováno je v mém případě silné slovo, jak vidíte, při psaní si dávám načas, ale přemýšlím o dvou až třech námětech, které by možná stály za to. A prozradím vám jedno tajné přání – rád bych napsal alespoň jednu humoristickou knížku – vždyť na světě je smíchu tak málo!
Text: Markéta Bolfová
Foto: Nakladatelství Slovart, Vladimír Šigut
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
