V knize s netradičním názvem Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi, kterou v roce 2023 vydalo nakladatelství Jota, popisuje autorka humornou, svižnou a velmi příjemnou formou různé kulturní, náboženské, ale i sociální odlišnosti mezi evropskou a asijskou mentalitou, jež se z běžných místopisů dozvíme jen stěží. Osobní, subjektivní zkušenost je v těchto případech mnohem cennější a přesně tento typ literatury miluji. Kapitoly jsou krátké, přesto jasně vypovídající o konkrétních zážitcích.
Krásně jsem se pobavila nad tím, jak obviňujeme Číňany z barbarského mlsání pejsků, pro ně jsme však stejnými barbary, když pojídáme králíky :-). Jo, jiný kraj, jiný mrav. Nicméně těch úsměvných scén je v knížce fakt dost. Nezbývalo mi než se nezadržitelně smát a číst manželovi ty nejvtipnější či nejšílenější pasáže. Jakože na trzích ve světě už jsem narazila na ledacos, ale takový čínský trh, to musí být panečku něco :-D.
Autorka zabrouzdá do každodenního života místních obyvatel a nastíní nám, jaké jsou jejich běžné zvyky a obyčeje. Dává prostor vyjádření lásce, obdivu, vztahům mezi kluky a děvčaty a také tomu, jak probíhá taková svatba. Informace doplňuje o každodenní povinnosti, co rádi dělají a co naopak ze srdce nesnáší. Někdy jsem se nestačila divit, jakých zvláštností jsou sami schopni, nebo jak a v čem vlastně žijí – byty bez kuchyňské linky, bez oken, společný balkon, na němž nikdo nikdy neseděl, o společný dvorek nikdo nikdy nezavadil pohledem. Je pak jasné, co pro ně muselo znamenat vidět naše „slovanské“ parapety plné rozkvetlých kytiček či pilně opečovávané zahrádky.
Jsou věci, které bychom se mohli od Taiwanců učit, třeba slovo vandalismus znají jen z amerických filmů a pokud je zakázáno někde pít, jist nebo žvýkat žvýkačku, tak to prostě nikdo nedělá. Mají dokonalý smysl pro pořádek, řád a detail. I na metro se čeká v úhledných řadách. Krádeže neznají. Naopak pověrčiví jsou na můj vkus až nadmíru. Jenže co je normální na Taiwanu, neplatí pro Čínu.
Potěšila mě zmínka o místních poměrech i co se vaření a nakupování týče, protože si jen málokdo umí představit, že na druhém konci světa je obrovský problém sehnat mléko, pořádný sýr, nebo třeba obyčejný chléb. Chléb je něco, na co se po každé cestě do zahraničí těším nejvíc. Tmavý kmínový chleba s křupavou kůrčičkou pomazaný máslem. Není větší slasti! A potvrdí vám to každý cizinec, který tuto lahodu ochutná.
"Jako první jsem vyloučila ta jídla, která měla v názvu znak pro hmyz. Většinou to byly ústřice nebo krevety, ale mohl to být i med. Nebo had nebo šváb. Šváby obyčejně na talíři nenabízeli, ale občas se tam připletli."
– citace z knihy, str. 15 –
České vydání je oproti tomu slovenskému doplněno o skvělé ilustrace Michaely Ahonen, čehož si velice cením, protože fotografie, anebo ilustrace tento typ literatury vždy krásně obzvláštní.
Ps: Autorka je levačka a pár postřehů o této "chorobě" v knize zmiňuje. Já už se totiž ve světě také potkala s ledajakými reakcemi na mou leváckost. Ne vždy byly milé.
Co říci na závěr? Děkuji za naše zdravotnictví, „volné“ a „nenáročné“ školství a možnost trávit volný čas blbnutím a hranám si s kamarády, protože právě popisovaný systém školství a pracovní nasazení Asiatů mě extrémně vyděsil.
Naprosto boží čtení! Moc se těším na autorčinu druhou knihu Korejské halušky.
Autor: Denisa Šimíčková