Světoznámého slovenského fotografa Roberta Vana vám nemusíme jistě představovat. Na podzim mu vyšla kniha fotografických vzpomínek Memories, která mapuje jeho tvorbu a je sestavena z více než sto dvaceti snímků. V říjnu proběhla v DOMĚ KNIHY KNIHCENTRUM.cz beseda a autogramiáda.
Memories jsou výjimečnou fotografickou publikací, která je určena fanouškům díla Roberta Vana i všem milovníkům klasické a módní fotografie. Kniha fotografických vzpomínek Roberta Vana je sestavena z více než sto devadesáti snímků, pocházejících z archivu fotografa. Kromě černobílých fotografií tu umělec poprvé zveřejňuje také barevné snímky. Významná část této velkolepé kolekce vznikla v New Yorku, Paříži, Miláně a dalších destinacích. Kniha přináší průřez jeho tvorbou od roku 1968 až po současnost.
Robert Vano se narodil ve slovenských Nových Zámcích. Po maturitě v roce 1967 místo nástupu na vojnu emigroval přes Jugoslávii a Itálii do Spojených států, kde se uchytil jako kadeřník a vizážista. Byl asistentem módních fotografů, od roku 1984 je samostatným fotografem. Působil v New Yorku, Paříži a Miláně, kde fotografoval pro módní časopisy (např. Cosmopolitan, Harper's Bazaar, Vogue). Od roku 1990 žije v Praze, kde v období 1996–2003 pracoval jako umělecký ředitel v českém vydání časopisu Elle a poté do roku 2009 v agentuře Czechoslovak models. Od této doby pracuje jako fotograf na volné noze. Robert Vano je především módní a reklamní fotograf. Fotografuje černobílé portréty a akty na klasický film a používá také už málo používanou techniku platinotypie.
Jak jste se dostal k nápadu, aby vůbec tato kniha vznikla?
Kniha vznikla tak, že mi volali z nakladatelství, že už bych měl vydat nějakou novou knihu, když pořád povídám, kolik mám doma fotek. Myslel jsem si, že bych v knize mohl mít fotky, které jsem rád dělal a pracoval na nich s lidmi, které jsem měl rád. Tak vlastně vznikla tato kniha.
Které období vaší kariéry byste označil za nejinspirativnější?
Já myslím, že každá doba je pro mě tvůrčí. Nesedím jen doma, každé ráno vstávám v sedm a je jedno, jestli se mi chce nebo ne.
Umíte si představit, jak by vaše kariéra vypadala, kdybyste v roce 1967 neemigroval z Československa?
Já na to nemyslím, co by bylo. Ale když se teď ptáte, tak bych asi doloval v Jáchymově a svítil bych v noci.
Vedete studenty v kurzech tvůrčí fotografie. Co se studentům snažíte předat za tak krátkou dobu?
Já se od nich učím. Ono záleží, čeho chceme v životě dosáhnout.
Co si vy osobně představíte, když se řekne kýč nebo nevkus?
Určitě existuje, ale co je pro mě krásné, ostatní řeknou, že je kýč. Já dělám věci podle sebe a snažím se fotit vše, co je krásné.
Co všechno musí člověk zvládnout a naučit se, aby o sobě mohl tvrdit, že je fotograf?
Já nevím, nikdy jsem o sobě neříkal, že jsem fotograf. Nemám ani žádnou školu. Začali to o mě říkat lidi a já se tomu nebráním.
Ve své předchozí knize jste zmínil, že se v Česku ani na Slovensku studenti neučí být úspěšní. Čím to je?
Já si myslím, že stejně jako učitelé známkují studenty, tak by měli i studenti známkovat učitele. Tak by se mohly obě strany polepšit.
Pořád platí, že je v řemeslu výrazně méně žen, které fotografují?
Vždy byly ženy i muži. Sarah Moon, Lillian Bassman. Pořád si myslí, že je to těžší pro děvčata. Někdo vymyslel, že musíme být rovnoprávní, ale myslím si, že to takhle nikdy nebude. Rovnoprávní můžeme být třeba finančně, ale nejde to ve všem.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
