Tohle je román o životě, u kterého zapomenete na všechny stresy. Je o dobrých lidech, o lásce i o smutku a samotě. A také je o odpovědnosti, o touze a o tom, jaké to je, když člověk musí hrát se špatnými kartami, které mu osud rozdal.

Paříž je město umělců, o tom žádná. Ale kromě galerií, hotelů a kavárniček v ní můžete najít i několik míst, kde se budou všichni knihomolové cítit jako ryby ve vodě.

Příběh o ztracených květinách je příběh o násilí. Květiny jsou ztracené, protože chybí svědek, který by zvedl hlas a dosvědčil, jak mu bylo ublíženo. Ale minulost si svoje tajemství nikdy nenechá navždy…

Každý máme něco, na co nemůžeme přestat myslet. Může to být strach, obdiv, zájem, obsese. Ale co se stane, když myslíme víc na ty, co jsou daleko než na ty, co žijí s námi? Víc na ty mrtvé než na živé?

Holčička Scout z Jako zabít ptáčka vyrostla a je z ní dospělá žena. Žije v New Yorku, a právě se vrací na návštěvu za starým otcem do rodného Maycombu.

Někteří lidé září jako hvězdy. Právě taková byla Manon. Neobvykle odvážná mladá žena, toužící po životě a po lásce. Lidé jako ona jsou pro ostatní múzou, energií, pulsem. Ale jak pak žít bez pulsu?

Tak nás to všechny učili, že? Když se chceme naučit něco nového – je na to nejlepší způsob jít na to opatrně, postupně a pomalu. Možná nevěděli, co nás učí, protože právě kvůli takovému přístupu chodí po světě tolik věčných začátečníků, co na to jdou pomalu a postupně a pořád se nic moc nenaučili.

Lara Jean se zamilovala už mnohokrát. Ani jednou po tom netoužila a ani jednou to nemohla říct tomu klukovi, kterého milovala. Naštěstí přišla na způsob, jak se těch svých zamilování zbavit.

Romantika a máj patří k sobě jako nerozlučná dvojka. A když si k nim představíte kvetoucí stromy, šeřík, Paříž, jahody a šampaňské, tak vám v té představě schází už jen nějaký krásný příběh s dobrým koncem. Máme jich pro vás hned několik.

Ženy netouží jen po lásce, ale také po pomstě. Některé se touží prosadit v armádě a dokázat, co umí, v mnohem krvavějších bojích, než je lov na manžela a rodinný život. Nechtějí prožít život s hlavou v písku s falešným pocitem bezpečí, ale postarat se samy o to, aby je nikdo neohrožoval.